Stalo se mi poprvé za celou dobu, co přispívám každé pondělí svou glosou, že jsem půl roku dopředu věděl, o čem tu dnes budu povídat. Koncem minulého roku jsem zkoumal kalendář na rok dvacet dva a vidím, pondělek je čtrnáctého a to je den poté, co v roce dvacet na plné pecky začal covidový lockdown. 

  Mám ten den v živé paměti, byl jsem se podívat na Václavském náměstí. Vzpomínám na nasupený výraz majitele obchodu se suvernýry, když zatahoval mříž před vchodem, a u východu z metra, tam nahoře, pod koněm, jsem viděl první paní s rouškou na obličeji. Dokonce ji mám vyfocenou.

O tom všem jsem tu chtěl povídat a ona do toho přišla válka a covidová pandemie ustoupila z popředí zájmu. Dokonce se říká, že by měl Putin dostat nobelovku za medicínu, protože zbavil svět pandemie. Mluví se o válce, píše se o válce. A jednou, po letech, se nebude vzpomínat, jak bylo před covidem. Bude se říkat, jó, milá paní, před válkou, to byl život. Všechno bylo laciný, benzínu jste mohla natankovat, kolik jste chtěla, a máslo nebylo na příděl, a kolik druhů ho bylo na pultech!

No, snad to nedopadne takhle špatně, ale že ten pojem před válkou a po válce vstoupí do našeho světa, tím si jsem jist.

Sám jsem se narodil po válce – v jedné své fejetonové úvaze poznamenává Ludvík Aškenazy, dnes bohužel málo známý básník a povídkář, že se každý narodil buď po válce, před válkou, anebo za války. Napsal to v padesátých létech a pak jsme v našem koutě světa měli to štěstí, co jinde neměli: tohle pravidlo přestalo platit. Opravdu mi nepřišlo na mysl, že by se moje děti narodily po válce. Prostě se narodily a tečka, zrovna tak moje vnučka. Ale vnouček mé ženy, budou mu čtyři: bude o sobě jednou, až dospěje, prohlašovat, že přišel na svět ještě v těch blažených předválečných časech?

No, uvidíme. Jak tak poslouchám sám sebe, co tu říkám, zní to hodně pochmurně. Radost z toho nemám, jelikož jsem zarytý optimista. Právě ten optimismus mě vede k závěru, že se chmurné předpovědi zpravidla nenaplní a když se něco neblahého stane, pak je to něco, co nikdo nepředvídal. Takže doufám, že i na tuhle neblahou událost platí to, čemu jeden můj kamarád říkal dojem vlaku: stojíte na peróně a před vámi je vlak, ohromný, zabírá celé zorné pole. Pak se dá do pohybu, sledujete ho očima. Je čím dál menší, až zmizí a vás za chvilku ani nenapadne, že tady byl.

Už aby se to stalo. A bylo po válce.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

Další články, úvahy a povídky čtěte na osobní stránce Ondřeje Neffa. Jsou tam i rozhovory, fotky a povídání o sci-fi.
Neff.cz