V sobotu jsem se vypravil se svou fotografickou školou Dílna na Václavské náměstí. Politická demonstrace, tam je vždycky co fotit. I o čem přemýšlet.

Jádrem všeho dění byla odborářská demonstrace. Byla důstojná, rozčílená přiměřeně okolnostem. Mezi demonstranty se prolínal prezidentský kandidát Jiří Dienstbier a dělal, že tam není. Na jedné straně ho chápu. Ono by to bylo jaksi nepatřičné, kdyby muž usilující o úřad hlavy státu demonstroval proti vládě a s megafonem v ruce poskakoval po soklu sochy svatého Václava. Ale na druhé straně mi je divné, že člověk s ambicí vůdce národa jen tak plyne ve svrchníku a dělá, že tam nepatří. Ale to už je jeho starost a starost těch, kdo ho budou volit.

Kromě odborářů tam byl kdekdo. Mladí komunisté s rudými prapory. S anarchisty jsem si zavzpomínal na Jakuba Poláka a přispěl jim do kasičky na časopis Kontra. Nacistům jsem se vyhnul. Stačil jsem si všimnout antikomunistů vyzbrojených transparenty i osamělého protestanta, který tam stoje na přístřešku vchodu do metra hájil práva psů.

S odborářským jádrem jsem přešel až k Národnímu divadlu, kde řečnil nějaký levicový intelektuál, podle hlasu soudě staršího ročníku narození. Vysvětloval, že režim před rokem 1989 nebyl levicový. Čímž dával najevo, že až to levice vezme pořádně do ruky, zavládne jak se patří levicový režim, bohatý a spravedlivý.

Večer u zpráv jsem měl příležitost k meditaci nad mediálním obrazem. Policejní těžkooděnci, chlápek s rozbitým nosem. To byl ten obraz pro toho, kdo se události zúčastnil, i obraz mediálního obrazu. Pravda, byla tam jakási strkanice s partičkou lunatiků, kteří obsadili rampu Muzea, ale ta neměla s jádrem věci nic, vůbec nic společného. Mediální obrazy ale musí mít syté barvy - a když je ta barva krvavá, je to vítáno.

Pokud bych měl shrnout své dojmy, výsledkem by bylo uspokojení nad mnohostí. Samozřejmě převládala negace, ale co by to bylo za společnost, kdyby převládalo přitakání? Vybavuji si fotku Jana Šibíka ze Severní Koreje, zachycující skupinu nadšeně se smějících zemědělců při návratu z polních prací. Tak to je ta pravá hrůza. Ve zdravé společnosti má občan nadávat na svoji vládu, a jakmile nenadává, obvykle to není proto, že by neměl důvod, ale proto, že mu zacpali hubu. Tady nikdo hubu nedržel. Odboráři posílali vládu do pekel, antiodboráři tam posílali odboráře, komunisté mlčky tyčili svoje rudé vlajky a antikomunisté nad tím lamentovali. Obraz to byl roztodivný, jako jsou roztodivné lidské mysli a neladný je jejich obsah. Jestliže se po 23 letech dokážeme neladně projevovat, je to dobře.

Miloš Zeman pohovořil v Právu o situaci země. Upozornil na to, že přes všechny pochybnosti jdeme kupředu, konečně to někdo řekl! I to pouliční rozčilování je součást cesty vpřed. Vládní krize není známka úpadku. Hádka je o peníze a o úspory, vždyť právě tohle má být hlavní zájem parlamentu a vlády!

Takže jak, po 23 letech? Strašné by bylo, kdyby na Václavském náměstí bylo ve výroční den ticho. Chválabohu, že nebylo.

LN, 19.11.2012