Ze všech stran se na mě valí řeči o tom, jak je celá tahle taškařice s karanténou skoro darem z nebes, jak se máme klanět naší planetě a děkovat vesmíru a že teď zažíváme tu vůbec nejkrásnější dobu, kterou jsme si mohli kdy přát, že tohle už se nemusí nikdy opakovat. A co je nejdůležitější, využívat každou vteřinku času tohoto šílenství efektivně. Pokud s tímto nesouzníte, vesmíru neděkujete, nepečete domácí chleba a spíte do půl dvanácté, je na vás něco špatně. Jste zahořklý pesimista, který si neumí užívat života. Tak to je.

Což o to, ať každý vnímá situaci nastolenou vševědem Prymulou podle sebe. Ať se pro mě za mě kdo chce klaní třeba Jupiteru, vyrábí si k snídani třípatrové dorty a směje se od ucha k uchu i ve spánku, ale ať to, sakra, nepodává tak, že my, co neděláme totéž, jsme “něco míň”!

Každý den se na sociálních sítích a v televizi prodírám nepřeberným množstvím motivačních příspěvků mých kamarádů i lidí mně cizích, kteří referují o tom, že aktuální stav berou jako požehnání. Příležitost rozvíjet sebe samotné.

Na tom není nic špatného, naopak, zní to přímo báječně. Problémem je, že skoro každý takový motivační příspěvek na konci rafinovaně ukrývá pár hecujících slovíček, která čtenáře popichují, aby okamžitě zvedl zadek a šel si taky zaběhat do Stromovky nebo aby se teď hned sebral a upaloval na zahradu zasadit minimálně dvacet druhů rostlin. A pokud nemá zahradu, nevadí, ideální čas ji založit. Třeba se poštěstí a odemkne u toho svůj skrytý potenciál.

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Populací se násobně rychleji než onen obávaný virus šíří dojem, že pokud nenajezdíte na kole minimálně padesátku denně, pokud jste ještě nepředělali koupelnu a nejlíp celý příbytek, nenaučili jste se čínsky a neuháčkovali jste kulicha, je to s váma nahnutý.

Přijde mi, že každý teď dává svou produktivitu až nepřirozeně příliš na odiv. Nebo snad na obdiv? Nechci nikomu sahat do svědomí, možná se mi jen zdá, že pod rouškou motivace sem tam někdo chce spíš veřejně trumfnout ostatní.

Co se týče mě, já nedělám vůbec nic. Tyhle pobídky mě spolehlivě míjejí velkým obloukem. Dle mého je úplně, ale úplně normální neprovozovat žádnou ze zmíněných bohulibých činností a ani jednu jim podobnou. Stejně tak se nenutím do užívání si rodiny plnými doušky, nevyčítám si, že už je sem tam vlastně vůbec nemůžu vystát. Nepřijde mi divný, že mi při zaslechnutí nicneříkajícího slovního spojení “spolu to zvládneme” začnou rašit pupínky na čele z toho, jak se mi už zprotivilo. Ony motivační žvásty mě často spíš deptají, protože se mi nic z toho prostě a jednoduše dělat nechce a na nic nemám chuť.

Věřte, že mám pocit, že by se vesmír měl klanět víc mně než já jemu.

Za to, že jsem se z toho koronavirovýho kolotoče ještě dočista nezbláznila.