Nemá asi mnoho smyslu hloubat nad tím, proč nás pandemie zastihla nepřipravené a kdo to nebo ono zavinil; je totiž celkem logické, že se člověk připravuje na to, co předpokládá, že přijde. Připravit se úplně na všechno, co přijít může, není dost dobře možné.

Nemá ani mnoho smyslu popírat, že svět s ulicemi zabydlenými jen nemnoha postavami zahalenými v rouškách působí poněkud strašidelně, tak trochu jako svět duchů. Zvlášť když naprosto nelze odhadovat, jak dlouho to bude trvat. Obávám se, že dlouho, podstatně déle než měsíc nebo dva.

Zvykneme si za tu dobu komunikovat jen elektronicky? Vystačíme si napříště jen s telefonním či počítačovým kontaktem? Nebude nám chybět živý kontakt s lidmi? Jelikož mám z něčeho podobného strach už dlouho, mohla bych koronavirovou pandemii pokládat za jakési praktické cvičení na život v budoucím světě. Ne, nemá smysl strašit (ani sebe samotnou), leč nemá smysl si představovat, že karanténa za dva tři týdny skončí a život se vrátí do předchozích kolejí. Nevrátí, zážitek nás nutně poznamená, takže bychom se měli pokoušet zcela vážně zkoumat situaci, v níž jsme, a snažit se z ní vytěžit něco dobrého do budoucích časů.

Není to beznadějné: nedostatek roušek vyvolal dosti nevídanou vlnu solidarity a ve slovech politiků i sdělovacích prostředků objevuji něco, co už dlouho ve veřejném životě postrádám. Solidaritu, ohleduplnost a soucit. Jistě že nic z toho nevymizelo, všechny tyto důležité věci existovaly, ale opravdu se o nich už dávno veřejně prakticky nemluvilo.

Skutečnost, že tolik lidí bez nároku na zisk roušky šije, že se za tím účelem v mezích možností sdružují a snaží se je poskytnout potřebným, a že je pošta dokonce bezplatně doručuje, pokládám za velmi významnou. Jasně totiž vypovídá o tom, že jsme se ještě jako společnost neproměnili ve stádo jednotlivců, jimž jde jen o to, aby vydělali a utratili co možná nejvíc. Nevytratil se pocit sounáležitosti, nevytratila se ochota ani chuť pomáhat potřebným. Nejsme ztraceni ve vlastním sobectví. Neméně důležité je, že se o takovém chování dozvídáme, že se veřejný prostor otevřel i pro záležitosti, které mají pramálo společného s financemi, politickým bojem či výsledky všelijakého soutěžení.

Měli bychom se zamýšlet nad tím, jak naložíme s tím, o čem se právě teď nedobrovolně poučujeme. A zamýšlet bychom se měli všichni, jak jednotlivci, tak všemožné instituce. Je to nejspíš mocnější (protože násilnější) impulz, než o jaký se snažila a snaží nejrůznější enviromentální, společenská anebo politická hnutí.

Neměli bychom např. dbát o staré a potřebné spoluobčany, i když jim zrovna nebude hrozit, že se nakazí novou nemocí? Nebylo by třeba lepší globalizovat svět spíš elektronicky, když už k tomu máme prostředky, než věčnými přelety letadly? A takových otázek jsou mračna – nejsem odbornice, abych je uměla všechny vymyslet a položit.

LN, 20.3.2020