Nestává se často, že by člověk v podstatě náhodně objevil novou zákonitost tý­kající se lidské psychiky. A vidíte, mně se to podařilo. Po několikaletém soustředěném pozoro­vání jsem s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou objevil silný vliv grafických symbolů (zatím pouze dvou) na chování řidičů.

Zajímavé je, že si mé tvrzení můžete snadno ověřit. Stačí na silnicích sledovat auta s ná­sledujícími gra­fickými znaky na kapotě: s trojcípou hvězdou a se čtyřmi kruhy. Jistě jste si všimli, že jsem nenapsal řidiče těchto aut. Ty byste totiž ve více než devadesáti případech ze sta ani sledovat nemohli. Jsou totiž většinou skryti za co nejtmavšími okenními skly, a tudíž téměř nevi­ditelní.

Tato auta mohou být nám - řidičům vozidel s jinými grafickými znaky - nebezpečná v mnoha ohledech. Jeden můj známý mi vyprávěl, jak nedávno jel po brněnské dálnici stotři­cít­kou, když ho předjel vůz se čtyřmi kruhy. Tak závratnou rychlostí, že spolujezdec mého přítele se rozhodl vystoupit, neboť měl pocit, že jejich auto zastavilo.

Všimněte si také, jak se tato auta chovají na vícepruhových komunikacích ve městech nebo v jejich těsné blízkosti. Většinou kličkují v jednotlivých pruzích (někdy dokonce i v odstav­ných) jako zajíci, protože řidiči ovlivněni agresivně působící grafikou na jejich vo­zech nesnesou pomyšlení, že by je jiná auta v některém z pruhů mohla předjet.

Ještěže tato auta nemají v reflektorech zdroje rentgenového záření, protože jinak už by mnozí z nás umírali na nemoc z ozáření. Zejména ti, kteří v městské koloně zaplňující všechny pruhy jedou v levém pruhu. I když je v dohledu před nimi stovka dalších aut oddělených od sebe jen bezpečnými odstupy, auta s trojcípou hvěz­dou a čtyřmi kruhy je ze vzdálenosti jed­noho metru za zadním nárazníkem rentgenují dálkovými světly a pro­trubují klaksony.

Mně se to stalo na Jižní spojce minulý čtvrtek. Protože nemám zatemněná okna, za­hrozil jsem mně na­lepenému „čtyřkruháku“ pravou pěstí. To jsem ale neměl dělat. Tajemně vyhlížející „čtyřkruhák A 8“ s čer­nými okny se totiž naštval a v následujících několika vte­řinách využil o trošku většího rozestupu mezi dvěma vozy jedoucími vpravo a bleskovou kličkou se zařadil těsně přede mne. A šlápl na brzdu. Jen zázrakem jsem do něj nenara­zil. Ten zázrak byl ma­ximálně dvacet centimetrů. Další mou klikou byla skutečnost, že akce „čtyřkruháku“ byla tak rychlá, že řidič jedoucí v koloně za mnou ještě nestačil vzdálenost mezi našimi vozy zmenšit na obvyklou míru. A tak to stačil ubrzdit také. Naštvaně mne pro­svítil a protroubil, ale byl v právu. Vlastně se nic nestalo, a mohla to být tak pěkná hro­madná havárie. Všichni jsme jeli kolem osmdesátky a to už by byly slušné pecky do svodidel a dalších aut.

Ještě v šoku jsem pak za chvíli od benzínové pumpy zvolal na 158 a oznámil, co se mi stalo. Oznámil jsem i číslo vozu, který mne málem sestřelil. Službu konající policista mi sdělil, ať jsem rád, že se nic nestalo. Pro­tože kdybych býval byl do inkriminovaného „čtyřkruháku“ narazil a následně skutečně došlo k hromadné havá­rii se zraněními nebo do­konce smrtí některého z účastníků, šel bych s jistotou do vězení já.

Na závěr se přiznám. S určitostí jsem zákonitost vlivu výše uvedených dvou grafic­kých symbolů na agresivitu řidičů aut tyto znaky nesoucími neobjevil jako první. Již před lety jsem si všiml, že řada těchto vozů byla o tyto charakteristické znaky oloupena. Já bl­bec si vždycky myslel, že to dělají vandalové, ale asi to byli lidé, kteří tyto souvislosti obje­vili dávno přede mnou. A tak se rozhodli ulamováním a odlupováním grafic­kých znaků z karo­sérií těchto aut je­jich řidiče před neblahým vlivem na psychiku uchránit.

Protože jsem se po informacích poskytnutých policií začal o sebe bát, vydám se jejich cestou. Pořídil jsem si silné sikovky, šroubovák a gumovou paličku. V zájmu své bezpečnosti musím něco podnik­nout. A nakonec, copak se dá srov­nat spáchání přestupku s tvrdým krimi­nálem? A třeba mě ani nechytěj?