Citát „knihy mají své osudy“ je znám, ale osudy knihoven mohou být neméně dramatické jako jsou příběhy jednotlivých knih.

V době, kdy ještě internet nebyl masově rozšířený, jsem v jednom, dnes už neexistujícím antikvariátě na zemi viděl hromady francouzských románů Victora Huga. Byly tam i knihy jiných autorů, staré atlasy a několik mnohosvazkových encyklopedií. Nahodilým výběrem jsem z hromady jeden román vyndal. Pěkná vazba, exlibris a patina knihy vydané v 19. století, to vše se dalo použít jako dárek. Tak se také stalo. Na vnitřní straně pevné vazby je tužkou napsaná cena 5 korun. Za tolik se nabízelo první vydání prvního dílu románu známého u nás pod názvem Dějiny jednoho zločinu. Že jde skutečně o první francouzské vydání jsem zjistil později. Nezmiňuji to jako případ úspěšného „kaufu“, nad nímž by se dalo radovat. Jde z toho spíš smutek. Někdo po celý život budoval knihovnu, sledoval současnou románovou tvorbu a penězi za knihy nešetřil, aby to vzalo takový konec. Jak rychle vznikl, tak ten antikvariát rychle skončil. Napadá mne, že jinak než jako komunální odpad nebo palivo většina těch knihy skončit nemohla.

Ale i dnes, kdy se hledáním na internetu dá každá kniha posoudit, se někdy cenné knihy házejí do krabic u vchodu jako bezcenná veteš. Tu jsou krabice s knihami za 5, 10 korun, tam s knihami k rozebrání zdarma. Bude někdo věřit, že bibliofilské tisky tiskárny Kryl & Scotti v Novém Jičíně mohou být považovány za bezcenné? Pan antikvář tomu rozumí, ale když o tyto publikace už není zájem a nedá se očekávat jejich prodej, dívá se na to jako na marketingový tah. Zákazníci se v krabicích přehrabují a pokud si nějakou knihu „gratis“ vezmou, mohou si pak ještě něco koupit. Obchod je knihami doslova zavalen, spousta knih je ve skladu, knihy se nabízejí na internetových stránkách a do toho všeho stále lidé přinášejí spoustu neprodejných knih. Odmítnutých knih je možná víc než prodaných.

U smutného konce jedné knihovny jsem byl osobně. Známý měl knihovnu po svém otci. Ten jako vědec, pedagog a manažer v hutním podniku nashromáždil obrovské množství knih. Do vily je už nešlo dávat, tak si na zahradě nechal postavit knihovnu velikostí srovnatelnou s dnešními rodinnými domky, jak se dnes dělají. Akorát byla vyšší. Knihy byly v policích na stěnách v přízemí i v prvním patře a ještě v několika prosklených skříních. Knihovna měla studovnu, okna, vytápění, elektroinstalaci, prostě všechno potřebné k studiu i obývání. Nešlo jen o odbornou literaturu, byla tam i beletrie. Vzpomínám na stovky knižních titulů Evropského literárního klubu (ELK). Některé byly v pouzdrech, což se dnes u knih již nevidí. Nedivil bych se, kdyby ta edice byla kompletní. Už zběžný pohled na hřbety knih svědčil o tom, že knihovna je dílem polyglota. Majitel se chtěl knih co nejrychleji zbavit. Měl už představu o jiném využití stavby. Vše bylo k mání za symbolickou cenu 5000 korun (tehdy ještě československých) a odvoz.

Z oslovených antikvariátů se na knihovnu nikdo nepřijel podívat. Z požadavku, aby knihy někdo k nim přivezl a oni si z nich vyberou, ustoupili a chtěli seznam knih. Známý si pro sebe nějaké knihy vybral. Limitem byl prostor domu, v němž bydlel. Vzpomínám, že uchoval americkou fotografiemi ilustrovanou publikaci o ztroskotání Titaniku vydanou bezprostředně po tragédii. Dva roky pak ušetřil za palivo do kotle ústředního topení. Nabídl mi, abych si něco vybral. Tak jsem získal dvacetisvazkovou encyklopedii vydanou v letech 1902-1908 ve Vídni a Lipsku. Britskou encyklopedii bych už doma neumístil. Vylétla komínem jako ty tisky ELK a s nimi celá knihovna. Bylo to v roce 1988.

Šílenost! Barbarství! Dovedu si představit rozhořčení čtenářů od knihomilů po sběratele knih. Mohu se jen zeptat: Kolik knih doma máte? Kam byste dali přírůstek dejme tomu 3000 nebo 5000 knih? Dosud jste si nevšimli „knihobudek“ v knihovnách a na veřejných prostranstvích? Jsou všude kolem nás, na nádražích, v podchodech, pasážích. Většinou bez zájmu kolemjdoucích. Kniha se stala špatným artiklem. Samozřejmě jak která a jak pro koho. Sběratelství nepočítám. Pokud je někdo ochoten vydat tisíce korun za dětskou knížku z 60. nebo 70. let (teď se cení retro časopis Čtyřlístek), není to zájmem o knihy, ale sběratelskou vášní, která nezná mezí. Sběratelství přináší radost. Sběratelství může být fascinující svět. Dá se pochopit, že někdo jako sběratel je ochoten za zkompletování všech vydání nějakého díla nebo autora vynaložit horentní částky. Cenné tisky pak mohou být považovány za investici. Někteří to jako investici neberou, připouštějí sice, že stejné knihy v různých vydáních nečtou, ale – což je prý mnohem vyšší level – oni ta všechna vydání a jejich nuance studují!

Knihovna představuje nejen soubor knih. Je také ukázkou doby, v níž vznikla. Přibližuje určitou osobnost. Význam má jako celek, který někdo vytvořil. Pokud se uchová ve své celistvosti, je významným svědectvím. Příkladem je Osobní knihovna básníka Otokara Březiny (1868-1929) v Moravské zemské knihovně. Knihovny zpravidla odmítají přijímat osobní knihovny jako celek. Šetří se místem. Osobní knihovna Otokara Březiny, která je uchována celá, je výjimkou. Básník svou knihovnu odkázal tehdejší Zemské a universitní knihovně v Brně. Z knih, které Březina kupoval a z odebíraných časopisů, je vidět jeho spojení s domácím a zahraničním literárním děním a celý kulturní okruh doby, v níž působil. Je to 2031 svazků v mnoha jazycích a 44 odebíraných časopisů všeobecných, literárních a filosofických. Historie a katalog Osobní knihovny Otokara Březiny je od roku 2024 dostupný na stránkách Moravské zemské knihovny.

Dochovaly se i jiné osobní knihovny. Jsou cenným dokreslením osobnosti umělce nebo vědce. Jako celek se dochovaly např. knihovny J. V. Friče, Karla Čapka, Jaroslava Ježka, Karla Heyrovského nebo Mikoláše Alše.

Vytváření osobních nebo rodinných knihoven je považováno za český fenomén, který prý v obdobném rozšíření není ve světe obvyklý. I po letech se může taková knihovna nečekaně objevit. V roce 2023 získala Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě od dědiců osobní knihovnu spisovatele A. C. Nora (1903-1986). Asi 500 knižních titulů je trvale vystaveno ve studovně.

Byl jsem svědkem zániku jedné osobní knihovny. Budiž mi připočteno k dobru, že jsem se na zachování jiné knihovny podílel. A to osobní knihovny Vladimíra Kroutilíka. Že svět je malý a čas neúprosný, svědčí článek k devadesátinám Vladimíra Kroutilíka na Neviditelném psu z 9. září 2015. V roce 2017 se ostravský geograf Vladimír Kroutilík (1925-2023) rozhodl přenechat svou knihovnu tomu, kdo bude mít zájem o rozsáhlý soubor publikací týkajících se kvartérní geologie moravskoslezského regionu a geografie. Starší tituly jsou dnes prakticky nedostupné. Některé mají specializované knihovny, jiné budou v zahraničních knihovnách. Na internetu je z toho máloco, dosud to nikdo nedigitalizoval. Zcela unikátní jsou rukopisy a fotografie. Menší část je beletrie. Vysoké školy o knihovnu zájem neprojevily. Ve spolupráci s přítelem Vladimíra Kroutilíka, panem T. R., který vytvořil seznam, se nám podařilo knihovnu jako celek zachovat. Od roku 2017 je v místní knihovně v Bolaticích, kde je vedena jako Knihovna Vladimíra Kroutilíka.

Nestávají se z kdysi pečlivě budovaných knihoven krabice a budky „vezmi si zdarma“ a z čtenářů spíše náhodní kolemjdoucí? Možná hodnotu knihy dnes neurčuje ani jméno autora, ani obsah, ale to, jestli se pro ni ještě najde místo v batohu cestou od jedné „knihobudky“ ke druhé. A tak knihy dál tiše čekají – ne na čtenáře, ale na někoho, kdo se na chvíli zastaví a vzpomene si, k čemu vlastně jsou.