Takže i u nás se konal pětikilometrový běh Color Run. Běželo se to v sobotu v Praze na Výstavišti a ve Stromovce. Z mnoha ohledů je to zajímavý fenomén.

Představte si, že se jednoho dne probudíte a dostanete nápad. Řeknete si: svléknu se do trenýrek a trika, nabarvím se na modro a proběhnu Výstaviště, vyběhnu ven, vezmu to parkem a vrátím se. Troufnu si odhadnout, že je velmi malá pravděpodobnost, že vás něco takového napadne. No a v sobotu běželo Výstavištěm dvanáct tisíc lidí nabarvených na modro, ale také na žluto, červeno, růžovo a zeleno. Nebyl to nápad žádného z nich. Je to dokonce komerční podnik, provozovaný firmou Color Run LLC. Běhá se to v obou Amerikách, v Evropě, Asii i Austrálii. Poprvé se to běželo v Phoenixu a Arizoně v lednu 2012. Zorganizoval to producent Travis Snyder. Byl to tedy on, kterého napadlo – nabarvím se na modro a proběhnu Phoenixem a do tří let to budou dělat lidé na celém světě?

Nikoli. Inspirace je původu indického. Hinduisté mají svůj jarní svátek zvaný Hólí a je to oslava jara, vítězství nad silami zla. Lidí se vždycky sejde spousta a vzájemně na sebe házejí barevné prášky a veselí se vespolek. Datování počátků kolísá mezi roky 250 a 550 našeho letopočtu. Takže s trochou velkorysosti se můžeme domnívat, že někdy před dvěma tisíci lety někoho na březích Gangy napadlo, že by bylo dobré nabarvit se na modro a proběhnout se po ghátech ve Váránasí.

Prapůvodního milovníka barvení se na modro nenajdeme. Těch současných jsem v Praze spatřil dvanáct tisíc. Bylo to opravdu zvláštní, pozorovat lidi při činnosti, která je v podstatě namáhavá, nenese žádný odhadnutelný užitek, nevede k žádným nepřímým benefitům, jako by byla sláva, obdiv, společenský statut. Nepovznáší ego ani očividně nevede ke zmaření ega protivníkova. Rozumí se, že jsem byl svědek toho všeho, a pokud aspoň dokážu trochu číst řeč těla, ti lidé byli očividně šťastni.

Všude možně na světě se konají i jiné masové běžecké podniky. Jen v Praze se letos běží, tuším, pět takovým maratonů a půlmaratonů a všelijakých dalších běhů. Účastní se toho i renomovaní sportovci. Ti vždycky běží vpředu a závodí mezi sebou, je to bitva, když ne na krev, tak na pot, a toho tečou litry. Následují běžci méně a méně výkonní a od těch pořadových čísel dvou tisíc dozadu se křivka lomí dolů. Nicméně i když pozorujete ty poslední běžce, a to už jsou spíš chodci než běžci, spatříte v obličeji stopy úpornosti, ale ne mnoho skotačivé radosti.

Asi je to v té modré barvě, potažmo žluté, červené a tak dál. Snímá z vás povinnost vítězit, anebo se aspoň tvářit, že se o vítězství snažím. Je to signál hry, nikoli boje. Plyne z toho osvobozující pocit. Letos jsem byl divák, příště se zúčastním.

Když už nejsem moudrý, budu aspoň modrý a pokryt barevným prachem prožiju očištění.

LN, 1.6.2015