19.3.2024 | Svátek má Josef


FEJETON: Optimismus

1.6.2020

Ve středu mě probudila esemeska. Lekla jsem se – bylo už po půl deváté a já měla pocit, že jsem zaspala. Ne že bych někam spěchala, schůzku jsem měla domluvenou až na odpoledne, ale jsem zvyklá vstávat dřív. S mírně provinilým pocitem jsem si přečetla, co mi napsal kamarád: „Dovolím si připomenout, že dnes je mezinárodní den optimismu… takže s úsměvem…“

Do úsměvu mi zrovna nebylo a pod sprchou jsem si vyčítala, že jsem tak dlouho spala. No, dlouho… vlastně jsem nespala dlouho. Zalezla jsem do postele kolem půlnoci notně otrávená a přemýšlela jsem, čím si osladit usínání. A vzpomněla jsem si, že mám pro takový případ připravenou pradávnou knížku Jiřího Kratochvila – to je můj oblíbený autor. Trošku mě dráždí, na každé stránce si říkám, že si vymýšlí – a pokaždé si slastně uvědomím, že od toho přece spisovatelé jsou. Tajemné příběhy a příhody, tajemné Brno, které jsem si díky Kratochvilovi oblíbila – a tak jsem si četla až do tří. Není divu, že mě probudila až ta esemeska. S mírným úsměvem jsem kamarádovi odepsala: „Optimismus je opium lidstva.“

Ale nedalo mi to, téma optimismu mi leželo v hlavě. Co to vlastně je? Přesvědčení, že všechno dobře dopadne, že „bude líp“? Mám spíš dojem, že lidstvo míří na scestí, že většinu z nás nezajímá skoro nic jiného, než co všechno si koupit a jak se mít ještě líp – a ještě jedny, dvoje, troje boty, další a další blůzu, a ještě víc dovolených co nejdál. Že nakonec všechno dobře dopadne, to je jasné, to zařídí dobrý Pán Bůh, ale nebude planeta do té doby úplně zdevastovaná? A nebude z nás, lidí, do té doby hejno bezduchých konzumentů, kteří nemyslí na nic jiného než na to, co si tak ještě pořídit? Pak se mi do toho ještě promítlo, co ošklivého jsem se dozvěděla ze svých posledních dvou překladů o tom, jak sociální sítě lžou a jak rozdělují lidi…

Ale ne, radši k tomu optimismu. Nějaký mezinárodní den má kdeco, div ne každý den je nějaký mezinárodní den, tak proč ne optimismus? Je koneckonců příjemnější potkávat usmívající se lidi než zamračené škarohlídy. Sice pod rouškami nebylo vidět, jak se kdo tváří, a z očí se to moc nepozná, ale doba povinných roušek v ulicích už skončila – to je přece povzbudivé. A za komunismu přece vůbec nebylo jasné, jestli ta doba útlaku a všudypřítomného lhaní skončí ještě za našich životů, a taky jsme nevěšeli nos!

Říkala mi jedna blízká bytost, že si lidé během karantény mohli uvědomit, bez čeho všeho se docela dobře obejdou. Nu, já jsem si spíš uvědomila, bez čeho se neobejdu: bez toho, abych se scházela s blízkými lidmi. A ti nezmizeli, jen občas umírají, což je v našem věku dost přirozené.

Nakoukla jsem na web, co by tak ještě posílilo můj (a možná i váš) optimismus. A hele – 28. května přistál v Moskvě na Rudém náměstí osmnáctiletý Matthias Rust. Docela dobře si vzpomínám, jak jsme nad jeho výkonem žasli a jak jsme se z něj radovali…

LN, 29.5.2020