Půlku ledna jsem strávil na Bulovce na infekčním, z toho dva dny na dvojlůžkovém pokoji s urostlým mužem středního věku tmavé pleti a kučeravých vlasů. Přivezli ho v noci, kdo by to ve tmě zaregistroval. Že nejsem sám, jsem zjistil až ráno a hned začal přemýšlet o budoucí konverzaci, především parťáka v diagnóze přivítat.

Společný pokoj, společná dieta, společné trampoty – no není to důvod k seznámení a pokecu v rámci možností? Když do toho nasadím veškerou středoškolskou anglinu a dohromady máme čtyři ruce, to by v tom byl sám Alláh, abychom se nedomluvili. Hned ráno jsem na Kuvajťana vybalil vědomosti z první lekce řka: „Good morning, how are you?“ Jenže nic, ani ťuk. Podíval se sice na mě, ale ve skutečnosti skrz. Žádná reakce, odpověď, pokývání hlavou, pokynutí rukou, natož úsměv. Teď, a potom i všechny následující hodiny. Chladná nadřazená ignorance. Kdo to sakra je, že by potomek samotného Sheika of Araby? Nejsem mu rovný, i když se dělíme o společný hajzlík? Jsem snad pod jeho úroveň, protože nemám tři ženy, padesát velbloudů nebo alespoň jednu vrtnou věž?

A potom mně to došlo, až jsem se opotil: vždyť tyhle expandující národy nás neregistrují jako partnery či protivníky, ba ani jako pouhou existenci. Jsme jim fuk, svých velbloudů si váží víc. Jsme plevel dosud zarůstající končiny Alláhem jim dávno přislíbené. Nenávidí nás. Když přišel na návštěvu jeho přítel vládnoucí češtinou, neudržel jsem se: „Váš známý je z nějaké královské famílije?“ Pobaveně se pousmál, prý proč. „No že se chová tak přezíravě, arogantně, ani na pozdrav neumí odpovědět.“ Nelíbilo se mu to.

Podruhé jsme se viděli, když už měl Kuvajťan sbaleno. Ještě s jednou přepychově oblečenou černou dámou se v trojici na pokoji hlasitě bavili a telefonovali. Po půldruhé hodině jsem ztratil trpělivost a zvýšeným hlasem je napomenul, že návštěvní doba je pouze jednohodinová a požádal je, aby v diskusi laskavě pokračovali v čekárně. „Uklidněte se,“ nevrle doporučil snědý přítel. „Jak mám být v klidu, když mě rušíte?“ A pak to ze mě vztekle vypadlo: „Vy se všude chováte, jako byste tam byli doma!“

Znovu si mě změřil, nyní už zle. „Pane,“ cedil slova, „buďte v klidu a držte hubu. Tak to pro vás bude lepší!“ Krev se vzbouřila, měřit mně v tu chvíli tlak fofrovali by se mnou na koronárku. „Co pro mě bude lepší?“ už jsem křičel. „A co by se jako stalo, kdyby to pro mě mělo bejt horší. Co?“ Metal nenávistné pohledy, což mě vyprovokovalo až k odvážnému finále: „Děsím se chvíle, až to tady bude samej islám!“

Teď už se zase jenom sebevědomě ironicky pousmál a suše potvrdil: „Ano, bude…“