Pozorně sleduji debaty o tom, zda mají, nebo nemají být ohňostroje, ale nějak pořád nedokážu zaujmout „správný“ postoj. Dokonce jsem vyslechla vyprávění o kočičce, pro kterou je práskání spojené s ohňostrojem strašlivě skličující, tráví chvíle ohňostroje zalezlá v nejzazším koutku bytu a nemůže se z něj vzpamatovat celé dny. Musela jsem to pak skoro hodinu vysvětlovat našim kočkám, kterým je to práskání zcela lhostejné. Na silvestrovský půlnoční ohňostroj se někdy vyskočí podívat na okno, ale taky je to moc nebere. „Ale vy bydlíte daleko, vy to skoro neslyšíte,“ naléhala jsem na ně. „Tak proč se nepřestěhuje k nám?“ zeptal se Davídek, ale pak si všiml, že ho Chaluha probodává ledovým pohledem, a dodal: „Teda… k sousedům.“
Připomnělo mi to ledasjaké diskuse o imigrantech – v těch taky lidé s oblibou mluví o věcech, o kterých skoro nic nevědí, a navrhují něco, co se nedá uskutečnit. Když jsem viděla, že kočky nepřesvědčím ani o tom, že někdo jiný vnímá věci jinak, nechala jsem toho. Radši se budu pokoušet přesvědčit sama sebe…
Věc se totiž má tak, že mám ohňostroje od dětství ráda. Ohňostroje a lampionové průvody. Chápete snad, milí čtenáři, že tím nehodlám velebit komunistickou dobu: oba tyto způsoby oslavy jsou podstatně starší než komunistické Československo, nebyly vymyšleny ani původně používány k oslavě vymožeností „lidově demokratického“ státu. Shodou okolností bydlím v bytě, k jehož přednostem patří, že se na Silvestra v noci celý obzor rozzáří barevnými kaskádami. Vyfotografovat se to nedá, z celé okázalé nádhery zůstanou jen barevné tečky.
Myslím ale, že ta moje láska k barevným okázalostem s dobami komunismu přece jen trošku souvisí: při stejných příležitostech totiž pronášeli komunističtí papaláši projevy – a ty mi byly z duše protivné. Jako dítě jsem jim samozřejmě nerozuměla, protože se mluvilo o všelijakých vytěžených nebo sklizených tunách, které jsem si neuměla ani nechtěla představovat, a když jsem povyrostla, brzy jsem pochopila, že jsou to všecko nezměrné kecy, že tuny sice nejspíš existují (nebo taky ne), ale že existují taky jiné věci, které se mne a mého okolí dotýkají daleko citelněji. Dívat se na ohňostroj bylo nesrovnatelně příjemnější.
Teď ale, když si představím vyděšené ptáky a tu nešťastnou kočičku, začínám váhat. Není lepší nějaká videoprojekce? (Tedy pro mě ne, já ji z okna neuvidím, leda by se promítalo na nebe, což moc nejde.) Nejsme na světě jen my, páni tvorstva – co máme někoho zbytečně děsit. Vytrvale si to opakuji, ale zatím mi to moc nejde, pořád mě lákají rozprskávající se červené, zelené a modré koule, všelijaké důmyslné tvary i jednotlivé rakety. Poctivě jsem vyslechla všechny ty oficiální projevy ke konci a k začátku roku, a řeknu vám… ne, radši jen řeknu, že bych klidně oželela všechny ty hospodářské údaje. Představa, že bych dětem u stromečku říkala, kolik jsme letos vydělali, mě děsí.
LN, 3.1.2020