Vždycky mě potěší, když přijdu na to, že čeští zastupitelé uvažují o podobných věcech jako já, člověk má hned pocit, že jsou to přese všechno jeho zastupitelé, může se s nimi v něčem ztotožnit a užívá si blahého pocitu, že česká státnost není jen prázdný pojem. Loajalita je celkem příjemná věc, pokud není vynucovaná (takové se ovšem správně říká slepá poslušnost), ale upřímně cítěná: jsme tvorové společenští a dělá nám dobře náležet k nějaké skupině. (Pomíjím teď osoby, o nichž se obyčejně říká, že jsou marťané, i ty, kdo z věkových či ideových důvodů zásadně odmítají být součástí systému.)

Proto jsem ráda, že se poslanci chopili návrhu zákona o odboji a odporu, který zavrhl Senát, a že ho budou projednávat. O návrhu zmíněného zákona jsem už jednou psala, že vůči němu cítím rozpaky. Rozpaky nepominuly, ale když loajalita, tak loajalita, a k té patří i právo na vlastní názor. Tak tedy: dělení odpůrce bývalého režimu (ať už mu budeme říkat jakkoli) na různé kategorie, milé dámy poslankyně a milí pánové poslanci, smýšlející podobně jako já, je nesmysl. Může být dobré leda k tomu, že se dvě vdovy po vězních z padesátých let budou někde na hřbitově ve vší slušnosti hádat, který z manželů byl „lepší“ a který „horší“. Proč, prosím vás, vnášet trpkost mezi lidi, kteří si už užili zlého dost a dost? A pak jak a kdo má rozhodovat? Stanovit v zákoně přesná kritéria se mi zdá nemožné: každý lidský život je jedinečný, zákon vymezuje mantinely, ale nemůže rozhodnout o všech eventualitách, to mohou teprve ti, kdo ho naplňují.

Naopak mi připadá vhodné a patřičné vyzdvihnout nějak lidi, kteří se nepodvolili tlaku a vzdorovali režimu. Zda jim to získá či nezíská společenskou vážnost, to samozřejmě nevím, ale soudím, že je zcela patřičné, když parlament projeví svou politickou vůli. Jen bych ráda znovu připomněla, že podle mého soudu náleží úcta a vážnost rovněž obětem politických represí, a mezi ty patří i lidé, kteří nemohli z politických důvodů vykonávat své povolání a dnes živoří z opravdu směšných důchodů. Nebo spíš z výsměšných důchodů, když pomyslím na to, kolik pobírají jejich pronásledovatelé. A když zrovna nehloubám o tak důležitých věcech, čtu si s potěšením příběhy pana Stonehouse, který byl mimo jiné spolupracovníkem československé rozvědky. Je úžasný, Ian Fleming by ho líp nenapsal, ale je přece známo, že ty nejneuvěřitelnější historky si nikdo nevymyslel, ty se staly, ve fikci by autor neměl odvahu něco takového předhodit čtenářstvu. Jen mi nejde do hlavy, jak se to všechny ty anglosaské noviny dozvěděly. Svazek leží v Archivu bezpečnostních složek, je hodně objemný, vydal by na akční film a není nijak tajný, každý do něj může nahlédnout (jen musí vyplnit badatelský list a slíbit, že s informacemi bude nakládat, jak velí pravidla). Jenže si ho, pokud je mi známo, žádný anglosaský novinář nevyžádal. Odkud tedy ty noviny vědí, kolik třeba dostával pan Stonehouse za odměnu za své služby? Pochybuju, že by po tom pátrala MI5.

LN, 21.1.2011