Jsem opravdu ráda, že můj „cestovní“ podzim fakticky skončil: sice mě několik cest ještě čeká, ale ty už mají celkem normální rytmus, takže jsem konečně mohla zase běžně zasednout k psacímu stolu, pořádně si prohlédnout poštu a zkoumat, kde co nového. Překvapily mne dvě „kauzy“ spíše okrajového významu.

Oslovil mne Institut Aleny Vitáskové, o jehož existenci jsem, přiznávám, do té doby neměla ani tušení, nabídkou, abych podepsala Manifest občanů poškozených státem. Podepsaní požadují, aby bylo odvoláno vedení Nejvyššího státního zastupitelství s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem v čele, aby byl zřízen speciální orgán pro šetření kárných žalob a trestní činnosti státních zástupců a aby tento orgán byl postaven pod dohled veřejnosti, což by znamenalo zřídit tribunál lidu. A popisují různá příkoří, jimž jsou vystaveni „naši podnikatelé, živnostníci a šikovní zaměstnanci“: stát jim nedokáže zajistit dostatečnou ochranu, právo na spravedlnost, vymahatelnost práva a klid na práci.

Vůbec nepochybuji o tom, že v naší zemi a v našem právním řádu zdaleka není všechno v pořádku, že dochází k porušování práva, k nejrůznějším přehmatům či dokonce zvůli. Zajisté nejsme jediná země, kde se takové věci stávají. Nemyslím si ale, že by za to mohli zrovna státní zástupci, a už vůbec ne, že by nedostatky a nespravedlnosti odstranil nějaký „tribunál lidu“.

Představa „tribunálu lidu“ mě skutečně poděsila: nutkavě mi připomněla někdejší Výbor pro veřejné blaho z dob francouzské revoluce. Jsem sice věrnou stoupenkyní občanské společnosti, nemyslím si, že lidé nemají co mluvit do správy veřejných věcí, ale tribunál lidu? Opravdu si na rozdíl od signatářů Manifestu nemyslím, že „státní zástupci jsou dnes nedotknutelnou skupinou, která prakticky přebírá moc v zemi“. Spíš mám pocit, že tento Manifest má obstarat „lidovou podporu zdola“ těm politikům, kteří by se rádi zbavili právě vedení Nejvyššího státního zastupitelství. Druhá záležitost, která mě rozhořčila, je lokálnější: rada městské části Praha 3 odvolala zhruba před dvěma týdny ředitelku své příspěvkové organizace Za Trojku. Tato organizace spravuje žižkovské umělecké centrum Atrium a kulturní centrum Vozovna, místa, která mám v oblibě. Kulturní a umělecké pořady, které v nich organizace Za Trojku pořádala, podle mého názoru rozhodně přesahovaly rozměr malých žižkovských divadélek a výstavních síní a dodávaly Žižkovu lesk a okázalost. Výstavy, hudební a divadelní pořady, které se v nich konaly, bývaly vyprodané.

Samozřejmě nevidím do poměrů ve správě Prahy 3, nevím, jaké tam mají problémy ani jaké tam možná vládnou osobní animozity. Mám jen obavu, že odvolání ředitelky kulturní organizace signalizuje, že to, co se líbí mně (a těm, kdo do Atria a do Vozovny chodili), se nelíbí radním příslušné městské části. A že bude žižkovská kultura ochuzená, přestože byla tak významná a úspěšná.

LN, 22.11.2019