Měl by starý, silnou demencí či Alzheimerovou chorobou postižený člověk již naprosto neschopný samostatného života projevit svou odpovědnost vůči dětem, případně vůči všem mladším, běžného společenského života schopným jedincům? Já tvrdím, že ano. Proto žádám o možnost zapsat se do seznamu lidí požadujících za přesně definovaných okolností usmrcení.

V odborných lékařských kruzích se v současné době řeší problém, jak zajistit péči a peníze pro stále rostoucí počet nemocných s demencí a Alzheimerovou chorobou. Dnes je v Česku přibližně 260.000 takto postižených lidí, ale za padesát let by jich prý mohlo být již přes 690.000. Šest set devadesát tisíc naprosto nesoběstačných jedinců, připomínajících více „zvířátka“ než lidské jedince, bude za obrovských nákladů udržováno při životě až do smrti na nějakou jinou chorobu, jejíž léčení si rovněž vyžádá značné finanční prostředky.

Největším problémem však kupodivu nejsou peníze, ale nepředstavitelné a dlouhodobé utrpení všech bližních, kteří se o takto nemocného člověka starají nebo s ním přicházejí do přímého kontaktu.

Dívat se na milovanou osobu, která ztratila svou osobnost a už neví, ani kým je a kdo jsou ti lidé okolo ní, je bezmezně deprimující.

Samozřejmě si uvědomuji, že pokrok v medicínských vědách může už možná v blízké budoucnosti výrazně přispět k prevenci nebo léčbě těchto nemocí. Kdybych se to ale v mém případě nezdařilo a já se stal tvorem schopným pouze přijímat potravu a vylučovat, žádám o laskavé „uspání“. Ne kvůli sobě – já bych si za té situace vůbec nic z toho neuvědomoval, ale kvůli všem ostatním a jejich budoucnosti.

Autor je třiašedesátiletý kandidát demence či Alzheimerovy choroby