Úterní rozsudek, který vynesl senát Obvodního soudu pro Prahu 7 nad třemi bývalými estébáky, trochu zastínilo senzační zatčení středočeského hejtmana Davida Ratha a pohádka o známých, kteří mu v krabici na víno podstrčili sedm milionů.

I na mne to udělalo dojem, hned jsem si vzpomněla, co píše klasik, jak v Mistrovi a Markétce dostane kdosi dotaz: No řekněte sám, podstrčí někdo někomu dolary do světlíku? (Úplatný předseda domovní správy si totiž schoval do světlíku balíček rublů, které kouzelná moc Wolanda a jeho pomocníků proměnila v dolary, a hájil se tím, že mu je tam podstrčili "nepřátelé, diverzanti".) Odpověď zní, že je to nesmysl, dolary nikdo nikomu nepodstrčí. Ale nežijeme v Moskvě, kterou ve třicátých letech navštívil ďábel, dneska se podstrkuje sedm milionů...

Ale k tomu soudu s estébáky. Když soudce Alexandr Malý vynesl rozsudek, soudní síň mu zatleskala. Soud uvěřil Petru Placákovi, že ho v červnu 1989 estébáci Prchal a Irovský naložili na demonstraci ve Stromovce do auta, odvezli do křivoklátských lesů, zbili, nechali ležet a odjeli. Celkem se soudu nedivím, věřili jsme to Petru Pacákovi už tenkrát, protože se takové věci nestaly jen jednou - a proč by si to vymýšlel?

Estébáci se hájili způsobem, který lze pochopit: nic takového se nestalo, oni tam ani nebyli. K tomu si se svými obhájci vymysleli příběh o tom, že Placák v devadesátých letech pracoval "v bezpečnostních složkách" (ve skutečnosti pracoval krátkou dobu v Úřadě pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu) a tam si ty, na které podal trestní oznámení, našel ve spisech. Vzhledem k tomu, že o tom Placák mluvil (a samizdata Východoevropská informační agentura psaly) hned v červnu 1989, je to obhajoba málo věrohodná.

Poněkud mě ale překvapily závěrečné řeči obhájců, zvlášť jedna. Advokát v ní mimo jiné řekl zhruba tolik, že to ze soudního jednání vypadá, jako kdyby disidenti tenkrát byli slušní lidé, kdežto být estébákem jako by bylo něco špatného. Sice mi pak jeden kamarád (taky advokát) vysvětloval, že advokát musí stát při svém klientovi a hledat způsob, jak ho z kauzy dostat se zdravou kůží, ale nakonec dodal: "Takový kecy si ovšem mohl ušetřit." Nejen mohl, ale měl, řekla bych. Disidenti samozřejmě nebyli andělé, ale lidé, jistě ne vždycky dokonalí. Ale že by být estébákem nebylo něco špatného? To si ještě dnes někdo myslí? A dokonce nahlas řekne?

Jsem si úplně jista, že být estébákem nic dobrého nebylo - zvlášť ne, když "pracovali proti vnitřnímu nepříteli". A v tom jsem ocenila státního zástupce, který v závěrečné řeči vysvětlil, že když Placáka odvezli z demonstrace, porušili tím těžce jeho shromažďovací právo a právo na svobodu projevu, které i v komunistických časech papírově zaručovala ústava. Ještě víc jsem ocenila soud, který tuto argumentaci přijal za svou a slovy svého předsedy v odůvodnění rozsudku připomněl, co byla Státní bezpečnost: organizace, jejíž členové potlačovali lidská práva a občas při tom porušovali i tehdejší zákony.