V předválečné Praze - v tom kapitalistickém ráji - se u nás v rodině nikdo jako úspěšný podnikatel příliš neprosadil. S výjimkou dvou pekařských mistrů. Jeden z nich byl tátův bratranec Honza Hrabánek, který měl svou pekárnu ve Štěpánské a filálku v Palackého. Tím druhým byl strýček Kekl, který měl obchod na Dejvické třídě. Toho jsem už naživu nezastihl. Zato se pamatuju na jeho objemnou vdovu a hlavně na ten sensační anansový dort, který údajně dosáhl světový rekord v počtu kalorii na jeden centimetr.

Ale ani o Keklovi či Hrabánkovi tato esej není. Je o mém dědečkovi Kučerovi, který byl bohužel daleko větší vlastenec než byznysman. Když vypukla ta první světová, tak děda Kučera vyvěsil na svou textilku v Ústí nad Orlicí trikoloru a okresní hejtman mu vzápětí továrnu zavřel. Což by možná tolik nevadilo, kdyby vyráběl ananasové dorty, protože dovoz ananasu záhy začal kulhat. Zato poptávka po obvazových látkách naopak podstatně vzrostla. A právě tyhle látky ve své fabrice děda Kučera vyráběl.

Ale byl kabrňák na jiné věci. Tak třeba byl nesmírně plodný: dal dohromady šest dětí. Po tom pátém si řekl, že s tou vášní bude muset něco dělat, že ta rodina začíná být příliš početná. Teda ne, že by ji chtěl úplně zkrotit, šlo jen o to, aby už nebylo těch dalších potomků. To vše se odehrávalo někdy na začátku minulého století, na podzim roku 1904, když ještě u něj v tkalcovně stroje chrlily ty látky o sto šest. Na obchodní cestě se v Budapešti ubytoval v luxusním Hotelu Gellert a zrovna vedle hotelu byla tehdy lékárna U svatého Salvátora, kde měli ve výkladě oznámení o divotvorném prášku. Jakmile prý ho dáma pozří, tak se alespoň na dalších 24 hodin předejde koncepci. Děda ho hned pro jistotu koupil půl kila a spěchal domů, těšiv se na nadcházející kouzelné a přitom bezstarostné noci se svůdnou babičkou Annou.

Nebudu tady zacházet do detailů, ale jisto je, že prvního září 1905 přišla na svět moje máma. Všichni kolem byli bez sebe radostí, jen děda nejdříve tiše zuřil, pak začal zuřit nahlas a nakonec se vydal do Budapešti, aby si to tam s těmi proradnými Maďary vyřídil. Sotva si v Hotelu Gellert odložil, už spěchal k Svatému Salvátoru, aby jim vyčinil a taky ukázal miloučký obrázek mojí nahaté maminky na počůrané medvědí kůži, pořízený jen několik dní před tím jedním z předních ústeckoorlických fotografů. Říkám předním, protože bydlel v Hylvátech, tedy na jednom ústeckém předměstí. Jinak byl tusim v okolí fotografem jediným.

Ale pan lékárník dědu nesmírně překvapil. Furt opakoval Es tut mir leid Herr Fabrikant, es musste eine defekte Dosis sein a hned mu také vrátil peníze. Poté se znovu láskyplně zadíval na fotografii mámy na počůrané kůži a požádal ho, jestli by mu ji půjčil. Chtěl by ji večer ukázat manželce, sami totiž žádné děti nemají. Děda byl tím vším úplně odzbrojen, fotografii mu půjčil a vypotácel se z lékárny. A po čtvrté skleničce tokajského v kavárně u Gellerta došel k závěru, že farmaceut byl vlastně z gruntu hodný člověk. A eine defekte Dosis - to se vlastně může stát každému.

Druhý den těsně před odjezdem se stavil pro fotografii. Pan lekárník byl nadále vlídný, dokonce k obálce s fotografií přidal sáček pilulek, které určitě brání nachlazení. Ten nejnovější vynález, včera to přišlo až z Ameriky.

Při odchodu si děda všiml, že ve výkladu už není oznámení o protikoncepčnímu prášku. Místo něj tam visela podstatně zvětšená fotografie mámy na kožíšku a pod ní nápis – jak v maďarštině, tak němčině – že v této lekárně je možno zakoupit prášek, jehož následkem jsou takhle půvabné děti.

Tomu se teda říká mít patřičný obchodnický postřeh.