28.3.2024 | Svátek má Soňa


FEJETON: O zábavě

21.8.2012

Když jste psal onehdy o nudě, měl byste taky napsat, čím bojovat proti nudě - vytkli mi přátelé a známí. Od té chvíle mám neklidné noci. Zatímco nuda je jenom jedna, způsobů, jak se nudě bránit, je moc. Když je něčeho moc, tak to láká ke škatulkování. To známe ze školy. Slovesa třídíme, podobně jako žactvo, do tříd. V různých vyspělých státech - například ve Spojených - se třídí vraždy do několika stupňů. Asi těch vražd se tam stává hodně. Sbíráte něco? Třeba známky? Ach, pardon - vy nevíte, co je to poštovní známka, píšete a odesíláte a přijímáte emaily... Filatelisté - ti vědí, o čem je řeč: ve svých albech mají známky rozestrkané do průhledných kapsiček nikoliv metodou halabala, nýbrž podle států nebo podle motivů... Vidíte - a jsme u toho: ti filatelisté se přitom náramně baví!

Sběratelé mají na nudu políčeno. Jeden se pídí po obalech od žvejkaček, jiný má starosti, kam zagarážovat dalšího veterána. Tatra z roku 1930, v pojízdném stavu, za dvakrát sto tisíc. No, nekupte to! Sběratelství je ušlechtilá zábava, někdy se vyostří až na nezřízenou vášeň, ale má jednu nevýhodu: málo pohybu.

Vezměte sport. Výborný proti nudě. Tatínkové od puberťáků to jednoznačně potvrzují. Náš kluk? Na nějakou nudu nemá čas. Dneska má trénink, v neděli jede na zápas. Chce bejt jako Jágr, tak mu to neberte.

To se ví - jsou sporty a sporty. Šachy můžete hrát i sám, přespolní běhy - to byla moje zábava - a vy jste hrál fotbal, tak povězte: hrál jste kvůli penězům nebo pro zábavu? Pravda, každý nemůže vzít horolezecké lano a lézt v Českosaském Švýcarsku na pískovcovou věž jménem Mnich. Paragliding? Rozhodně není nudný - ale ta vejška, že jo. Pro mne je zábavné se na ty odvážlivce koukat a stát při tom na pevné zemi.

Ne, pozorovat je ležmo na pohovce, když na televizní obrazovce se snášejí elegantně do údolí Rhôny - tenhle způsob bavení nebudeme zde probírat. Televize a zábava, přátelé, víme své, že ano, necháme tohle téma na jindy. Obdobný složitý případ, který si zasluhuje zvláštní zpracování, je poslech hudby. Jde slečna po chodníku na rušné ulici, do uší si nastrčila sluchátka, kablíky od sluchátek míří do kapsy od jeansů. Ulicí jede auto za autem, těžký kamion, autobus a zase auta. Baví se slečna hudbou nebo se chce izolovat od každodenního nudného shonu?

Máme před sebou důležitější otázku, otázku po definici zábavy. Co je zábava a co již zábavou není?

Nechme stranou zábavy příliš hlučné, příliš smradlavé nebo příliš nezdravé. O těch čítáváme mnohé bouřlivé disputace, polemiky, ba i nactiutrhačné články, ovšem jinde, ne tady. Avšak příznám se, i po takovém vymezení námětu mne jímají pochybnosti, zda je možné definici zábavy najít.

Ve výzkumnické branži je osvědčeno, pokoušíme-li se určit meze nějakého jevu, ověřit vlastnosti onoho jevu nějakým extrémním případem. Vzpomeňme si na vraha Kalivodu, který před několika lety zastřelil v lese postupně tři náhodné chodce. "Tak nějak mě to napadlo..." prohlásil při vyšetřování policii. Připravoval svůj hnusný zločin chladnokrevně a delší dobu. Předtím se nudil? Když střílel, bavil se? - Jeho předchůdce, teplický vrah Šedivý, zavraždil spolužačku tak, že ji za pomoci svých dvou kompliců večer vylákal na osamělé místo na sídlišti u garáží, a potom připraveným těžkým obuškem děvče uhodil do hlavy. Dělal to pro své pobavení? Předtím se všichni tři nudili? Nebo to vrah spáchal z ješitnosti, protože se chtěl před svými komplici vytahovat? Zbavili se tím zbabělí provinilci nudy? Je doživotní žalář zábavný pro ně dost?

Blížíme se zřejmě k nějakému definičnímu výroku. Pozorujeme, že zábava může být i pouhou maskou, kterou si nasazuje člověk zachvácený chronickou nudou. Přečtěme si, co na tohle téma píše odborník na slovo vzatý, psychiatr, vězeňský lékař působící ve Velké Británii, autor knihy Život na dně:

"Nechci tvrdit," píše Theodore Dalrymple, "že Angličané při vyhledávání zábavy nevyvíjejí žádné snahy. Naopak: stejně jako narkoman vyhledává svou drogu, je honba za zábavou často jedinou vážnou činností v jejich životech. Jakmile zábavu najdou, měla by taková zábava vyžadovat od nich co nejmenší aktivní duševní přispění - jen tak může být pro ně skutečně zábavná."

Není žádné tajemství ani v Česku, že takovým střediskem, které zvnějšku vypadá jako středisko zábavy nevyžadující od hostů duševní přispění, jsou takzvané noční kluby. - Ano, slyším vás, tak tedy některé noční kluby. Interiéry, dýdžejové, hudební produkce, účastníci a vyhazovači - pardon, vrátní - vypadají ve všech takových klubech skoro stejně. Velký počet lidí na parketu i okolo. Každý na parketu tančí jakoby ve svém vlastním světě. Tlačenice, rytmus bicích nástrojů, fyzická aktivita a nadměrný hluk vylučují verbální komunikaci. Umožňuje se tak distribuce drog, mezi kterými vede metylendioxymetamfetamin alias extáze. Doktor Dalrymple popisuje jeden takový typický britský případ: šestnáciletá Caroline se v klubu XL předávkovala. V nemocnici leží druhý den. Nenávidí školu, nenávidí svou matku, chtěla předstírat sebevraždu, aby jí úřady přidělily byt. (V Anglii to je možné, existuje tam právní termín bezbranný a potřebný člověk.) Doktor Dalrymple se pacientky vyptává na její život. "Co vás zajímá?" Děvče neví, nač se lékař ptá. "Co děláte?" - "Chodím ven." - "Kam?" - "Do klubů. Všechno ostatní stojí za hovno." Může se v takovém případě mluvit nebo psát ještě o zábavě?

Nedávno tady na Neviditelném Psovi byl publikován článek, ve kterém se autorka rozzlobila kvůli zábavě. Považuje zábavu za překážku v užívání mnohem významnější kultury. Abych ilustroval, jak to autorka myslí: dejme tomu film režiséra Trošky Slunce, seno a pár facek by patřil do autorčiny zásuvky Zábava, kdežto Formanův Amadeus by si zasloužil šuple Kultura. Že se jedná o autorčin roztomilý omyl, není nutno teď dokazovat, ale je důležité si uvědomit, že stejně chybným způsobem hledí v Česku (a myslím, že nejen tady) na pojem kultura většina lidí. Řeknou "kultura" a myslí přitom na umění. Kořeny této pomýlenosti tkví v dobách, kdy soudruh předseda místního národního výboru a jeho "kulturní referent" zajišťovali pro občany zájezdový autobus do Prahy, "abysme dělali pro lidi taky ňákou kultůru."

Kultura je mnohem širší pojem než umění. Existuje kultura bydlení, kultura životního stylu, kultura projevu... Kulturní stát se neobejde bez řádného zdravotnictví, spravedlivého právního systému a hygienických pravidel. Kulturní stát je taky správcem muzeí, galerií, chráněných památek, rozhleden, jeskyní a mnoha dalších objektů. Neobejde se ani - bez vzdělaného obyvatelstva. A jsme u toho, v čem autorka zmíněného článku naťukla pravdu: divák, posluchač, čtenář, autor, bavič, interpret, je-li vzdělaný, má náročnější měřítka na zábavu. Nezabývejme se teď rozdíly mezi zábavou pro společenskou elitu, zábavou pro celebrity, zábavou pro mládež, zábavou pro vybydlené sídliště, zábavou pro přelidněnou metropolis, pro venkov a tak podobně. Místo toho ale uznejme, že vzdělání (myslím to opravdové vzdělání všeobecné povahy) s bojem proti nudě souvisí velmi.

Někdo si myslí, že předchozí odstavec jsou jenom takové intelektuálské kecy. Omyl! Náš člověk například sedí doma před televizorem a začíná sledovat slavný film režiséra Zeffireliho "Romeo a Julie". Připadá mu ten film trochu naivní, trochu rozvláčný, ale v tom příběhu je něco atraktivního, zábavného, co diváka nutí televizor nepřelaďovat na další kanál. Náš člověk má všeobecné vzdělání, přečetl si, že scénárista zpracoval 400 let starou divadelní tragedii, kterou napsal William Shakespeare. Náš člověk ví, kdo byl Shakespeare, že napsal mnoho jiných dramat, dokonce i komedií. Když tedy nakonec Julie obětuje svůj mladý život mrtvému Romeovi - tak strašný omyl by se mohl mezi nezkušenými milenci přece stát i dnes - náš člověk si zasurfuje po internetu a zalistuje v encyklopedii a dozví se spoustu zajímavostí. Důležitý postřeh: náš člověk se přitom královsky baví!

Pročpak je tolik mrtvol v tragedii o Macbethovi? Obecenstvo - řemeslníci, tovaryši, mastičkáři, zkrátka falstaffové - si to přáli. A na přelomu 16. a 17. století měl Vilda Shakespeare starosti jako my. Potřeboval peníze a protože autorské právo ještě dávno nebylo vymyšleno, podílel se jako herec na vybraném vstupném v divadle Globe. Bylo zapotřebí napsat novou hru? Napsal ji - napsal Zkrocení zlé ženy - a myslel přitom na divákovu zábavu, aby v hledišti bylo vyprodáno nejen v lóžích, kde seděli ti bohatší, ale i tam dole, at the pit, dnes bychom řekli - v přízemí, kde byly vstupenky nejlevnější, kde na dřevěných lavicích seděli ti obyčejní. Nikdo z obecenstva se nenudil, ani herci se nenudili, ani Mr. Shakespeare se nemohl nudit - všichni se dobře bavili - a odtud je tedy poslání:

Zábava je taková lidská činnost, při které se nikdo z účastníků nenudí a která neplodí nebezpečí nebo pokračování nudy.

© Petr Kersch, Děčín, srpen 2012