Čeští občané nemají valný vztah k vlastnímu státu a státnosti, to je známá věc. Občas mě to mrzí: obdivuji polskou či gruzínskou společnost, pro jejichž příslušníky není vlastní stát jen nudný byrokratický parazit, nýbrž dědictví, které je potřeba chránit a rozvíjet. I já bych si ráda vážila svého státu a usilovně se o to snažím, ale jsou chvíle, kdy mi to opravdu, ale opravdu nejde.

O takovou chvíli se mi postaral prezident Václav Klaus, když vyznamenal spisovatele Otu Filipa medailí Za zásluhy.

Aby bylo jasno: Ota Filip je nepochybně dobrý spisovatel a zásluhy nepochybně má. Má ale také ve svém životopise nepěkné škraloupy, v mládí pomohl poslat do kriminálu lidi, kteří mu důvěřovali, a spolupracoval se Státní bezpečností. Asi se za to stydí a možná se styděl už tenkrát. Nechovám vůči němu zášť ani jím nepohrdám; většina z nás někdy v životě udělala něco, na co bychom radši zapomněli. Čtu jeho knihy s potěšením a uznávám jejich kvality. Autora je mi spíš líto.

Píšu o té věci proto, že hluboce souvisí se zmíněným vlastenectvím. Státní vyznamenání mají vyzdvihnout lidi, kteří by mohli (a snad měli) být příkladem jiným. K ocenění literárních děl existují jiné ceny a vyznamenání. A Ota Filip jako člověk rozhodně není příkladem, který by bylo hodno následovat - kdyby pro nic jiného, pak proto, aby pak jeho následovatelé nemuseli trpět výčitkami svědomí, že způsobili něco, co neumějí ani nemohou odčinit.

Český prezident je ze své funkce člověkem, který udílí státní vyznamenání - tedy vyzdvihuje osoby, které pokládá za hodné takového ocenění, staví české společnosti před oči příklady. Václav Klaus často přímo či nepřímo vyzývá k vlastenectví a odvolává se na různé tradice. Tradice, kterou nám nabízí v osobě Oty Filipa, je ovšem tradice, která podle mého názoru vůbec není hodna následování. K vlastenectví, jak mu rozumím, neodmyslitelně patří také takové pojmy, jako je čest a hrdost. Naopak zrada se obvykle správně posuzuje jako čin nečestný, na který člověk rozhodně hrdý být nemůže.

Ono totiž není nedůležité, co člověk v minulosti udělal, minulost není ulice, kterou jsme prošli a ona se za našimi zády zbořila a zmizela. Ta ulice pořád stojí: minulost je součástí naší přítomnosti a určuje naši budoucnost, jak brilantně popsal George Orwell v románu 1984. Měli bychom vědět, co kdo udělal - ne proto, abychom mu to předhazovali a ukazovali na něj prstem (sami taky jen zřídka máme v tomto ohledu křišťálově čistý štít). Ale proto, abychom se dokázali v minulosti orientovat.

Václav Klaus viditelně má, pokud jde o minulost, jiný žebříček hodnost než já. Oceňuje dílo a jeho přínos a nad prohřešky autora (asi) přimhuřuje oči. Připadá mi to jako hodnocení velmi krátkozraké: nejde přece jen o to, co kdo umí, ale taky o to, jaký je. A státní vyznamenání podle mého soudu nemá dostat člověk, který by nemohl získat ani negativní lustrační osvědčení.

Jak si mám vážit státu, jehož prezident není schopen či ochoten uznat tuhle banální pravdu?

LN, 2.11.2012