Za osmnácti horami, osmnácti řekami a šestatřiceti dobře udržovanými dálnicemi totiž bylo císařské město Osel, v kterém byli soustředěni ti úplně nejchytřejší lidé ze šíííroka a zdáááleka. Nutno přiznat, že objektivně vzato zdaleka nejchytřejší nebyli, ale měli dost peněz na to, aby to o sobě všude rozhlašovali. Ty peníze jim sice nepatřily, ale císařským lidem to bylo jedno. Brali si je plnými hrstmi, aby mohli konat dobro.

A dařilo se jim to. Například místo smolných loučí a svíček nařídili veškerému obyvatelstvu císařství používat prskavky. Ty sice při hoření strašně smrděly, nedalo se při nich číst a od jejich jisker vznikaly požáry, ale podle císařských to byl pokrok. Stejně pokrokové bylo i nařízení nahradit volské a koňské potahy, které prý svými kopyty příliš zhutňovaly půdu, řízenými hejny vrabců a špačků tahajících po poli s pomocí tenkých vláken pluhy. Skutečnost, že ta obrovská hejna ptáků nakonec sežrala veškerou úrodu zrní z polí sama, a na lidi už nic nezbylo, jim nijak nevadila. Prostě se o to nezajímali.

Když pak vyřešili krizovou situaci s nejednotným zakřivením okurek a banánů, objevili nový, život obyvatel císařství ohrožující problém – diskriminaci. Zjistili totiž, že v císařství je silně rozbujelá. Například i u králíků, kteří díky omezenosti svých chovatelů nedostávali ve stravě žádné maso, i když na ně měli právo. Také cirkusoví lvi byli postiženi na svých právech, když neměli vůbec žádný podíl na vyrobeném seně, zrní i kukuřici. Prostě diskriminace všude, kam se podíváš.

A u lidí to bylo ještě horší. Muži byli diskriminováni tím, že nerodili děti, netrpěli při periodách a nemohli si pořádně užít ani zánět vaječníků. Ženy byly zase ochuzeny o tu obrovskou „radost“, kterou prožívají muži, jimž při usilovné jízdě na kole do kopce sjede noha ze šlapky. Nepoznaly rozkoš z každodeního holení tváří, stálého běhání na toaletu při onemocnění prostaty a dokonce ani rakovinu varlat.

Protože tahle diskriminace již překračovala všechny meze, byl zahájen projekt „Vrcholná spravedlnost“. Po dlouholetých a nesmírně nákladných výzkumech améb, nezmarů, měkkýšů a některých ryb jsem se konečně narodil já. Císařští jsou ze mne nadšeni.

Ale já z toho moc velkou radost nemám. Jsem již se svou manželkou v šestém měsíci těhotenství, odpoledne musím jít orat se špačky a večer po mně bude chtít žena řádné plnění mužských manželských povinností. A tak si se slzou v oku představuji, jak nádherně si asi lidé žili v tom bývalém ráji, kdy ještě vládla pohlavní diskriminace.