Ano: Téměř jistě... Posměváčci si začnou prozpěvovat známé Werichovo : Nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní, neví se, zda-li se něco nemůže státi... Namítají, že jev A, který se vyskytuje s pravděpodobností sto procent, takzvaný jev jistý, v životní praxi neexistuje, a tudíž ani stoprocentní spolehlivost neexistuje.

Posměváčka se snadno zbavíme. Připomeneme mu jeho skon, který sice - bohdá - je daleko, ale jistý je určitě, o tom se nediskutuje. K tomu námitky pak budou mít nábožní věřící. Taky molekulární biologové a genetici si budou ťukat na čelo a doporučovat mi, abych si napřed něco přečetl o genech a dědičnosti.

Víte co? Nechme to stranou. Já totiž mám na mysli tu naši spolehlivost, tu člověčí spolehlivost. Včera měla, dnes má a i zítra bude mít spolehlivost lidí velký význam.

Určitě znáte ty fráze: Lidský faktor... Jsme jenom lidé... Podcenili jsme X.... Přecenili jsme Z... Nemohli jsme předvídat, že nastane... Chybovat je lidské...

Vy jste nikdy nešlápl do hovna? odpověděl mi nedávno stručně jeden známý novinář, když jsem si dovolil ho upozornit, že ve své tiskové zprávě o zneužití úřední moci jistým P. se zmýlil, protože provinilým byl ve skutečnosti jistý R. - Ano, jednou jsem opravdu šlápl - a i když se to stalo dávno, pamatuju si to dodnes. V Plzni do školy vedla moje cesta po železničním mostě, na kterém byla instalována lávka pro pěší. Na té lávce jsem se svého chybného došlápnutí nevšiml. Ve spěchu se to rozpatlalo, smrdělo to, nešlo to pořádně vydlabat z podrážek, několikrát se boty musely pořádně omýt, taky podlaha na chodbě ve škole... Školník neměl ze mne žádnou radost!

Vždycky lidé občas nechtěně chybovali, vždy na něco někdy zapomněli, něco ztratili, někdy se přeřekli - ale za své lapsy nesli důsledky osobně! Trpěli, přiznali se, omluvili se, zaplatili škodu, uhradili ztráty, činili pokání...

Od jisté doby - pět let? deset? - tohle vymizelo. Slyšíte a čtete taky ony trapné plky?

Musíme ostře odmítnout, že jsme způsobili... Reklamovaný odpočet byl vygenerován chybou v programu... Prověřili jsme to a neshledali jsme vážnější pochybení... Údajná škoda je z našeho hlediska absurdní... Promiň, ale já nic nestíhám... Miláčku, zdrželi nás, víš?... Zapomněl jsem, že jsem ti slíbil...

V současné době vývoj pokračuje. Pochybení, zapomínání, ztrácení, vynechávání, nestíhání - už je toho tolik, že význam poruchy obecně jako by klesal, podobně jako je tomu u ceny zboží, kterého je na trhu dostatek. Není divu, že chybu zlehčit je teď v módě: Myslíme, že se nestalo nic vážného... Svět se přece nezboří... Byl to jenom takový pokus, který se nepovedl...

Rovněž je dnes trendy námitky a protesty úplně ignorovat, neodpovídat, nedbat na volání o pomoc...

Když to takhle necháme, pane Werichu, ze psa se stane opravdový vlk.

© Petr Kersch, Děčín, srpen 2011