Ty chceš psát o počasí? zeptal se přezíravě Davídek. Vyskočil si k tomu přede mne na stůl, položil se na bříško, přehodil tlapku přes tlapku a vůbec se tvářil, že chce zapříst zásadní rozhovor. „Jo, chci. To je jako špatně?“ otázala jsem se co možná výhrůžně. Nemám totiž ráda, když mi někdo klade otázky, na které neumím dobře odpovědět, tak jsem se ho snažila odradit.

Kocourek se nedal: „A nezdá se ti, že je spousta zajímavějších věcí?“ Taky jsem se nedala: „Jako třeba co?“ Musím na vysvětlenou dodat, že jsme oba informováni přibližně stejně: rádio za poslední rok snad nemá věrnější posluchače, je puštěné od rána do večera. Pravda ovšem je, že jsem se už dávno naučila klidně si pracovat a vnímat jen různá klíčová slova – to, co mě nezajímá, mi jen šumí kolem uší. Ale Davídek zase valnou část dne prospí, a ze spaní samozřejmě rádio neposlouchá.

Začal mi připomínat, co slyšel v rádiu: o bombardování Izraele, o posttrumpovských politických bojích, o chystaném hlasování o nedůvěře vládě, o klimatické změně… „Nech toho,“ utřela jsem ho. „Tebe počasí prostě nezajímá, protože ho vidíš leda z okna!“ vytkla jsem mu. (Jako by u něčeho z toho, co mi právě řekl, že pokládá za zajímavé, někdy byl.)

„Ale dyť ty taky skoro nikam nechodíš,“ namítl. „No právě!“ dostala jsem se do ráže. „Nikam nechodím, protože je tam hnusně, každou chvíli prší, a mně to vadí.“ Kocourek se podlézavě usmál: „Ale já jsem rád, že jsi doma, aspoň se mi můžeš věnovat…“ Nepodlehla jsem: „Nemůžu, musím psát. A ty vypadni z toho stolu!“ Chvilku ještě něco mrmlal, ale pak zalezl trucovat pod postel.

Tak tedy o počasí. Mám k tomu důvod, nemyslete si. Když jsem se dozvěděla, že budou povolené aspoň zahrádky u hospod, nezřízeně jsem se zaradovala. Velice mi schází společnost – ne že by na mě kamarádi zapomněli, nebo že bych já zapomněla na ně. Jenže doma to není ono, i když je to samozřejmě lepší než nic. Ukrutně mi ale chybí právě ty hospodské plky, v kterých je česká společnost mistrem nad mistry. A teď sice povolil covid, povolila vláda – ale počasí se brání. Uznejte sami – komu se chce sedět na zahrádce, když každou chvíli zaprší a je chladno a člověku je za chvíli zima? A to se na nás už dva dny počasí tvářilo, jako že bude teplo! Já vím, přísloví zní, že studený máj – v stodole ráj, jenže jak se řídit moudrostmi předků, když nemám stodolu ani pole a docela vážně si myslím, že se poličky v krámech nevyprázdní?

Navíc brblat na počasí je patrně ten nejneškodnější způsob, jak projevovat nevoli. Počasí se neurazí, nebude se cítit dotčené, nebude se bránit – je to prostě dobrý viník, dá se na něj svést nevole, kterou ve skutečnosti vyvolává něco úplně jiného. Nikdo se ho nezastane, každý si rád přisadí, nemusím se s nikým hádat, ba naopak – každý mi dá za pravdu. Prostě ideální terč. Davídek vylezl a koukl na text: „Co tě posedlo, že seš tak smířlivá? Nebolí tě snad něco?“

LN, 14.5.2021