Neviditelný pes

FEJETON: O ničem

8.4.2021

Duben – ještě tam budem. Lépe nevycházet, volám na ženu. Souhlasí. A hlásí pád první osoby na zasněženém chodníku. Naštěstí se sama zvedla. Taky to mohl být krček, volám na ni z koupelny.

Nikoli náhodou. O kolika krčcích našich bližních jsme toho v poslední době slyšeli. Jako by nestačil covid.

S hladkou tváří, aby na ní respirátor lépe těsnil, přicházím k oknu na severní straně domu. Hustojemně sněží, na zemí bílo, nad zemí šedivo. Gray, jak by řekla dvouletá vnučka. Se zájmem sleduje vzdělávací programy Super Jo Jo a barvy říká zásadně anglicky.

Miluje žlutou. Jdeme kolem zaparkovaných aut a slyším: Yellow není. Po pár krocích žlutý Brouček. Tady je!, zakřičí na celé kolo. Kolemjdoucí se podivují kdo jako. Ne kdo, ale co. Yellow auto přece!

Beru do ruky fotoaparát a dokumentuji (obr. 1). Místo horizontu třetího nejzápadnějšího pohoří hor českých zemí (po Smrčinách a Českém lese) jen šeď nízké oblačnosti.

zokna

obr. 1/ Foto: Autor článku.

Žena vyjadřuje nesouhlas s povětrnostní situací. Připojuji se. Velikonoce by měly být předělem k jaru, dodávám chytře u snídaně a zakousnu se do sladkého beránka. Měly, ale zatím padá, padá a padá.

Ono se to státnímu rentiérovi řekne – nevycházet. A co ti ostatní? Kdo musí. Vím a solidarizuji se. Myslím na všechny, kdo teď i brzy ráno zamířili po zrádném povrchu za povinnostmi. Ještě že děti mají distanční výuku, ale těm by to zase tak nevadilo.

Také jsem takto chodíval. Pátek nebo svátek, několik desetiletí. Za každého počasí. Bydlím v nejvýše položeném místě naší obce, autobusové nádraží je dole u řeky, tedy na nejníže položeném místě. Výškový rozdíl značný, dlouhý pochod trvající dvacet minut. Když byla na asfaltu ještě vrstva ledu, uondán jsem usedl do busu a přes půl hodiny podřimoval. To si za volantem osobního auta nemůžete dovolit. Zlatá veřejná doprava!

Máte půl hodiny pro sebe. Můžete relaxovat, poslouchat v mobilu hudbu, meditovat, přemítat, civět, modlit se, ledacos. A mít zavřená víčka. Zkuste to jako řidič. V posledních letech jezdilo tak málo lidí, že nehrozil spolujezdec, který se narodil jen proto, aby mluvil, mluvil a mluvil. Stalo se mi to jen jednou. Přisedla zhrzená dáma (člověk snědl svačinu, než ji obešel, jak praví klasik), která mi stihla navalit do ucha celý svůj nepovedený život (s chlapem). Ani nevím, jestli si všimla, že to říká také chlapovi, který se od toho jejího ex zase tolik lišit nemusí.

Po deváté začínají prohrnovat. Chodníky. Alespoň na nich bude bezpečněji.

Myslím také na dvě straky. Udělaly si „rozcuchané“ hnízdo hned naproti na klenu, ale od doby nedávných silných větrů není kolem jejich domova žádná velká aktivita. Nepřízeň znásobily malé krupky, dnes znovu sníh a mráz. Nelehký úděl.

Je čas začít něco dělat. Včera jsem si našel na internetu výklad ke slovním úlohám s rovnicemi. To je takové to: Otci je 32 let, synovi 6 let. Před kolika lety byl otec čtrnáctkrát starší než syn? Vytvořte rovnici. Musím si oprášit princip řešení, abych mohl našemu distančnímu osmákoví pomoci, bude-li třeba. Přece jenom už je člověk ze základky půl století venku.

Teď ruku na srdce. Byl vám tento blog k užitku? Že je o ničem? Ano, je to už v nadpise. (Takže příště raději zase něco ze Středního východu.)

Převzato z blogu autora s jeho svolením.



zpět na článek