V uplynulém týdnu jsem se zabýval dlouhověkostí, transhumanismem a životním stylem blízké i vzdálenější budoucnosti. Ne snad, že by mě ta témata nějak mimořádně pálila, ale musel jsem: připravoval jsem si vystoupení na to téma a nezbylo, než se do problematiky jaksi hlouběji ponořit. Bral jsem to v podstatě jen technicky. Prodloužení života, to je velké téma soudobé vědy a odborníci čekají, že velké procento dětí v naší době narozených se dožije věku sta i více let. To bude zásadní pokrok. Osobně jsem potkal jen dva lidi, kteří dosáhli stovky, byl to spisovatel Josef Štefan Kubín a znal jsem i Otakara Vávru, který zemřel před několika dny. Ale jeden i druhý byli naprostá výjimka. Prostě – dnes se lidé stovky nedožívají a zdá se, že teprve příští desetiletí přinesou převratné objevy. Věk se dnes prodlužuje plíživě. Pak se prodlouží skokem. Heslo „život začíná v šedesáti“ bude aktuální. Technika v širokém slova smyslu, to je jeden okruh problému, ale dopady, to je druhý okruh. Moji posluchači byli odborníci v pojišťovnictví. Zajímali se o to, jaké budou podle mého názoru dopady na jejich obor. Ujistil jsem je, že vždy bude co pojišťovat a že bude možné z lidí ždímat peníze na sklonku tohoto století, jako se to děje na jeho začátku. Ale sociální dopady budou velké. Nabídl jsem příklad.

Je vám třicet let, máte rodinu, tedy dvě děti, máte byt nebo domek, platíte hypotéku, auto na leasing, pracujete deset hodin denně šest dní v týdnu a namlouváte si, že vám to dělá potěšení. Načež – střih, je vám dvě stě, vašim dětem je sto sedmdesát, bydlíte už úplně jinde než v tom domě, který jste pracně splatili. I za předpokladu, že v těch dvou stech letech máte stejnou životní sílu jako tenkrát, když jste začínali, budete mít chuť a potřebu pracovat deset hodin denně?

Ta podmínka stejné životní síly je důležitá. Dokud síla neubývá, věk jsou jenom číslíčka. Pětadvacet let, třicet, pětatřicet, jen pohled na datum narození na řidičáku vám připomene, že čas zvolna teče. Ve čtyřiceti to začne tu a tam vrzat, no, a nelepší se to. Stáří není věk, stáří je chátrání, dysfunkce toho či onoho, stáří jsou bolístky a bolesti. Člověk zvolňuje tempo, protože ho nedokáže udržet. A teď si představme, že nebude chátrání, nebudou bolístky a bolesti. Jak se zachováme?

Podotýkám, že to není moje starost, protože já těch bolístek a bolestí mám habaděj. Co ale ti občané, které vídám na pískovišti s lopatičkou v ruce? Budou chtít v osmdesáti pracovat, s pětapadesáti odpracovanými lety za sebou? Raději se věnují vodnímu lyžování a horolezectví, ale kdo je bude financovat? To vše jsou otázky logicky odvozené z předpokladu dlouhověkosti provázené stoprocentním výkonem. Rozvíjel jsem ty myšlenky a posluchači poslouchali a pak nastala chvíle pro debatu a dotazy. Přihlásil se jeden pán a povídá:

„Tak mě napadá, jestli za těch, dejme tomu padesát let, budu ještě chtít být se svou ženou?“

Ocenil jsem důvtip otázky. A vzápětí i osobní odvahu toho muže.

Jeho žena seděla vedle něho.

LN, 19.9.2011