Příběhy odvážných reků se vyprávěly u ohňů odedávna. Později byly o neohrožených zachráncích sepsány slavné romány, v divadlech se hrají o nich podnes světoznámá dramata a v ateliérech se točí o nebojácných hrdinech velkofilmy. Stateční lidé jsou i mezi námi v reálném světě a o některých z nich dokonce část veřejnosti ví. Statečnost, obětavost a poctivost jsou jak rodné sestry, které pod heslem Semper coniuncte se svým hrdinou jdou nebojácně do světa. Ten svět je plný nebezpečných nástrah, zlomyslně rozmístěných pastí, nepředvídatelných špatných náhod - a zlých lidí. Ne, že by byli lidé zlí úplně všichni, to snad není dost dobře možné, nebylo by koho zachraňovat, ale těch, co chtějí kvůli svému prospěchu ostatním ubližovat, je dost. Ubližovat je slabé slovo - oni klamou, podvádějí, znásilňují, zraňují a zabíjejí. -

Není nouze ani o romány, dramata, filmy, ve kterých jejich autoři zobrazují právě a jenom tu zlou, zkaženou, vyděračskou, nepřátelsky hrozící část světa. Některá zla odpozorovali ze skutečného života, něco přitvořili podle své fantazie. Ve svých nejlepších dílech jako kdyby chtěli burcovat čtenáře, diváky, posluchače: Tady to máte na talíři, vážení, takhle to zlo vypadá a heleďte - takhle a takhle bude zlo vypadat zítra. Málokdy se v takových zlověstných dílech obecenstvo vybízí, aby bylo všímavější ke svému reálnému okolí a vnímavější ke skutečným křivdám a bezpráví, páchaným na jednotlivcích jednotlivci. Obvykle se publikum v závěru znovu dozví, že kdyby nebylo hrdinů, bylo by lhostejné, jakým způsobem se lidstvo má zpěčovat neblahému osudu (asteroidu, pandemii, invazi mimozemšťanů, trifidům, pohanům, křižákům, tureckým hordám, mlokům, zátopám, tajným službám diktátorů a jiným, blíže nespecifikovaným zákeřným přesilám). Tím se veřejnosti sděluje, že čelit špatnostem nemusí - je to nepohodlné a vliv na výsledek by to nemělo žádný. -

Dramatické dílo, ve kterém by hlavní postava od začátku do konce vystupovala jako vzor lhostejného člověka, který si nevšímá ve svém okolí - ani v nejbližším okolí - žádných potíží, který se zajímá ze dne na den a přes noc jenom o sebe, o své jídlo a pití, o svůj pohodlný domov - o rozmařilém ukájení jeho potřeb tady nemluvě - takové dílo s apoteózou lhostejnosti se nedá poutavě snad vůbec napsat. Jistě, pokusy tu byly, a nikoliv malé, ale pokud by se nejpozději ve třetí kapitole nebo na konci prvého dějství lhostejnost nestřetla se svým aktivním protikladem, pak z toho bude nudný propadák (s dílčím úspěchem u gurmánů, nymfomanek, erotomanů, vizážistek, majitelů módních salonů a obdobných minorit). Nota bene, takový antihrdina, výlupek lhostejnosti, prototyp nevšímavosti, asociální vyznavač zásady carpe diem, by musel být od autora obdařen velkým likvidním jměním (nejjednodušeji jako dědictví nějakého pokladu), aby se v průběhu děje dalo lhostejnou rukou rozfofrovat. -

Zda taková postava musí skončit jako Velký Gatsby? To je zde otázka podružná - důležitější se mi jeví tato: Co je tedy ta lhostejnost, odkud se bere, kdo bývá lhostejný a kdo ne? A jak je to dál? Jedná se o dědičnou vlastnost? Nebo je to získaný stav mysli? A jak dlouho potom trvá? Je přenosný? Snesitelný? Nejedná se dokonce o původní povahový rys pračlověka, který umožňoval úspěšnější přežití? -

Napřed vyloučíme onu přirozenou, dílčí lhostejnost, která ani opravdovou lhostejností není, a setkáváme se s ní každodenně. Nezájem - to asi bude přiléhavější české slovo. Jestliže strejda Pepa sbírá poštovní známky - a má jich hodně, je mezi filatelisty známý! - je zdvořile lhostejný ke sbírce panenek, kterou mu chce ukázat paní Jiřinka - ledaže by mu chtěla ukázat ještě něco jiného, zajímavějšího. Jestliže tatínek od rána jezdil s bagrem na stavbě, Venda ho k večeru nepřesvědčí, aby si vyrazili na horských kolech do terénu. Není divu, že táta už neměl zájem... Jestliže večer na dvojce dávají film s Belmondem, tak pořad se Šípem ve stejnou dobu na jedničce je mi lhostejný. A tak podobně. -

Legrace končí, musíme ještě vyloučit z této úvahy příznaky kompletní lhostejnosti pacienta, které mají příčinu v jeho vážném chronickém onemocnění. Rovněž vyřadíme z naší úvahy smutné případy zlhostejnění u člověka postiženého ztrátou milovaného člena rodiny nebo definitivní ztrátou všech iluzí, a taky sem nepatří rozsáhlý útlum pozitivních zájmů u lidí vyčerpaných dlouhodobým stresem z práce - tak zvaný syndrom vyhoření.

Tím se dostávám k oné známé, často kritizované člověčí lhostejnosti k okolí, kterou například v záznamu pouličních kamer projevují ti nevšímaví kolemjdoucí, ignorující osobu ležící na chodníku při zdi. Neví se, zdali tam leží epileptik či ožrala. V obou případech není o co stát, říká si v duchu devět chodců a ta desátá chodkyně najde v kabelce telefónek a zavolá policajtům. - Tento typ lhostejnosti budiž nazván lhostejnost hraná. Vnější znaky: náhle zrychlený krok, nezúčastněný výraz ve tváři, utkvělý pohled dopředu, žádné těkavé rozhlížení nebo dokonce soucitné pomrkávání. Ve skutečnosti nejde o lhostejnost, nýbrž o zamaskovaný strach z konfliktu, nastartovala se opatrnost, vznikl pocit možného vlastního ohrožení.

Některý z chodců, obcházejících ležícího muže, se obává o své zdraví („Jdu pryč, nestojím o žloutenku typu cé“), další má své špatné zkušenosti s opilci a navíc: pospíchá na schůzku, třetí musí pro dítě do školky, potom jdou dva mladíci s kapucemi přes hlavu, chechtají se a jsou v pohodě, kterou si přece nenechají kazit. Obrýlený starý pán s francouzskou holí neprochází kolem ležícího člověka, nýbrž kolem podezřelého povaleče. („V televizi povídali, že by to mohla někdy bejt i nastražená léčka.“)

Významným druhem lhostejnosti je lhostejnost pravá neboli ryzí. Vyskytuje se například ve volebních kampaních, před různými místními referendy, před schůzemi v paneláku, na valné hromadě akcionářů, v dílně při odborářské akci - zkrátka všude tam, kde se připravuje nebo dokonce už koná nějaké hlasování, kde se má o něčem rozhodnout, něco zamítnout, něco zrušit nebo zavést. V takových případech je ryzí lhostejnosti vždy víc než minule. Hlavním faktorem, ovlivňujícím přírůstek lhostejnosti, se jeví nevědomost účastníků o důležitých věcech, pravidlech a souvislostech. Dochází ke známé posilovací smyčce: Čím méně osazenstvo, posádky, voliči, členové a občané o daném problému vědí, tím lépe se nějaké skupině prospěchářů daří prosadit závěr, který této skupině přinese bezohledný zisk. V důsledku prosazeného závěru stoupá míra bezradnosti účastníků pléna a zesiluje se jejich pocit bezmocnosti.

Ano, tak to je: bezmocnost, třeba jen domnělá, a bezradnost jsou rodiče lhostejnosti.

© Petr Kersch, Děčín, srpen 2014