Ve vězeňských reáliích socialismus a komunismus prohrávají...

Byla to nekonečná debata o tom, co dobrého a špatného bylo na socialismu či komunismu, co dobrého a špatného bylo a je na současném kapitalismu a na dalších ismech. Pochopitelně, že jsme se nemohli shodnout. Až to rozříznul Franta, který patří v naší partě za kvalifikovaného politologa, ačkoli je vystudovaný matematik.

Začal s tím, že nejlépe lze všechno poznat při porovnávání systému vězeňství. A dal nám tři příklady. Když 8. listopadu 1923 vtrhl svobodník Adolf Hitler s revolverem v ruce na prominentní schůzku německých podnikatelů v mnichovském pivovaru Bürgerbräukeller, nesetkal se s pochopením a byl dva dny poté zatčen a dostal pět let natvrdo. Zavřeli ho do věznice Landsberg a on si zde najal, jako sekretáře, spoluvězně Rudolfa Hesse a sepsal s ním jakési životopisné vyznání nazvané Roky boje proti lži, hlouposti a zbabělosti. Svět zná tento text od roku 1925 pod názvem „Mein Kampf“. Co bylo potom, nechme stranou. Co to je ovšem za systém, který dovolí nepříteli systému, pučistovi vlastně, aby si ve vězení zcela svobodně psal?

A pak Franta uvedl další příklad. Pouhý rok poté měl v Karviné vystoupení komunistický novinář (Rudé právo) Ivan Olbracht, v němž odsoudil celou první světovou válku. Avšak za porušení několika paragrafů Československé republiky dostal podle zákona na ochranu republiky v únoru 1925 dva měsíce žaláře zostřeného jedním postem týdně. Soudruh Olbracht vězení zvládl a vlastně také zde napsal knihu. Jmenuje se Zamřížované zrcadlo. Kniha je kritická k první republice a k vězeňství vůbec, jak jinak, leč popisuje také, jak si autor nechával donést z vedlejší hospody do vězení oběd či večeři, mezitím literárně tvořil a pomlouval systém. Dokonce na konci svých textů naznačuje, že mu ona věznice v Hladnově na Slezské Ostravě byla jakousi příležitostí k rekreaci, sám užil slova o dovolené a odpočinku. V Rudém právu mu šel plat a navíc nemusel nic psát. Z pilnosti pak popsal i traumata vězněných, která se stala vlastně obžalobou systému, který mu napsání této knihy vlastně jeho uvězněním umožnil. Podobně jako jiný systém ve stejné době Adolfovi.

Ovšem tito dva soudruzi ze stejné doby ani nesahají po paty soudruhu Vladimíru Iljiči Leninovi z doby asi tak třicet let předtím. „Krutý“ carský systém ho v roce 1897 odsoudil do sibiřského vyhnanství. Z dopisů, které posílal matce, lze vyčíst, že se na Sibiři stal zdatným myslivcem. Lovil kachny, křepelky, zajíce a měl vlastní loveckou fenku Jenny. V roce 1898 požádal v dopise svého bratra Dimitrije Iljiče Uljanova o zakoupení pušky lankasterky. Píše mu doslova: „Mám ceník obchodu se zbraněmi I. Schönbrunnera. Podle tohoto ceníku se mi zdály zvláště výhodné lankasterky Augusta Frankotty z Luttychu, ráže 12 nebo 16... dej přednost lehké pušce... je nutno, abys ji vyzkoušel a vzal s sebou zkušební listy... loveckou brašnu netřeba... o kovových kartáčcích říkal mi jeden soudruh, že jsou velmi užitečné... vezměte mi hladký černý tyl na síťky proti komárům, bez síťky tady nemohu chodit... místo je dokola dost bažinaté...“

A poté nám Franta položil otázku. „Dovedete si představit, že by před šedesáti lety u nás nějaký vězeň v Jáchymově nebo na Mírově sepsal své memoáry, nechal si donášet jídlo z vybrané restaurace a objednal si síťku proti komárům?“ O sovětských gulazích ani nemluvě (v podstatě i dnes o těch ruských).

Pochopili jsme, že jakékoli kapitalistické vězení nesnese srovnání s vězením socialistickým. A to je také jeden z argumentů prokazujících, proč je socialismus a komunismu horší. Jenže všechno to obrátil naruby kolega Honza, který prohlásil, že kdyby ve dvacátých letech v Německu vznikla „Německá sovětská republika“ (což bylo také plánováno), Hitler by žádné své hnusné dílo nenapsal, protože by mu nedali papír, natož pak pero.

Ještě, že historie nezná žádné kdyby. Jakkoli jsou všechna „kdyby“ velice svádivá.