Nestává se mi moc často, abych při textu, který zrovna překládám, vnímala zároveň problém, o němž právě překládám, který se ale projevoval jindy a jinde. Ve dnech docela nedávných se mi to však stalo. Bylo výročí neblahé dohody v Mnichově – a já překládala knihu o kolaboraci v nacisty okupovaných zemích západní Evropy. V rozhlase, v televizi, v tisku i na internetu se horlivě diskutovalo o tom, jak nás západní velmoci zradily, a také o tom, zda jsme se měli bránit. Debaty o tom, jak úředníci či průmyslníci v protektorátu spolupracovali – kolaborovali – s okupanty, jsem však nepostřehla. Tím víc jsem o tom musela přemýšlet.

Autor knihy (jmenuje se Philip Morgan) se snaží kolaboraci v Dánsku, Norsku, Francii, Nizozemsku a Belgii vysvětlovat co možná neutrálně, uvažuje o tom, jaká jiná možnost příslušným vládám, úředníkům a průmyslníkům zbývala. Uvědomovala jsem si přitom mimo jiné, že jsme se o tom ve škole rozhodně nic neučili. Proč, to nevím, jako žákyni mi to rozhodně jako problém nepřipadalo, to až teď, po desítkách let, by mě zajímalo, proč nám vlastně ve škole nic neřekli o tom, jak to vypadalo v západní Evropě za druhé světové války. Bylo to samozřejmě za hlubokého komunismu, ale nejsem si jista, zda příčiny byly ideologické. Možná – vlastně určitě – se o tom tehdy nepsalo, a tudíž ani moc nevědělo.

Podobnosti jsou sice nepochybně hluboké, ale tenkrát, v padesátých a šedesátých letech, byla celá válka jasná: Rudá armáda porazila nacisty, osvobodila nás a dál už to šlo samo. Nechci tvrdit, že se otázky ozývají až teď, jak to bylo s podílem západních Spojenců na porážce nacistického Německa a Osy, se od té doby napsaly haldy knih. I když se v nich historici většinou nevěnovali úvahám o tom, jak kolaborace za války poznamenala nebo nepoznamenala národní společnost a její pozdější chování.

Vždycky mě zaráželo, jak snadno se československá společnost – nebo její většina – smířila po sovětské okupaci v roce 1968 s novými pořádky zvanými eufemisticky „normalizace“, jak snadno a rychle lidé – nebo jejich většina – přistoupili na to, že bude nejrozumnější ustoupit, věnovat se své chalupě a zahrádce a veřejně se radši neangažovat, neb z toho nic dobrého nekouká. Pro pořádek podotýkám, že jsem daleka toho, abych je za to odsuzovala: člověk by měl posuzovat chování jiného leda tehdy, když se může umět vžít do jeho situace – tedy když něco podobného sám zažil.

Docela by mě ale zajímalo, nakolik protektorátní zkušenost, že zalézt a mlčet je menší zlo, ovlivnila českou společnost do budoucna. A musím říci, že mne ten překlad ponoukl k mnoha úvahám. To srovnání! V předválečné západní Evropě přece fungovaly demokratické společnosti, značně podobné tehdejší československé. A země byla taky okupovaná, jako ty západní. Z toho mála, co vím, mi vychází, že ta česká reagovala obdobně. Ráda bych ale věděla víc, kdyby to někdo chtěl napsat.

LN, 12.10.2018