Zdeněk, od malička známý jako „Křenďa“, později uznávaný jako nápaditý inženýr, dobrý muzikant, mimořádně zručný muž a skvělý kamarád, telefonoval z Prahy svému dávnému příteli do Coquitlamu. Což je předměstí kanadského Vancouveru, a Křenďův dávný přítel je zároveň můj malý bratr. A abych nic nevynechal, z Prahy do Coquitlamu je to tak 8 250 kilometrů, v mílích už jen 5 126.

Křenďa si svému kamarádovi a mému bratrovi trpce stěžoval na neduhy stáří. Tentokrát ho trápila údajně silně vzrůstající neobratnost. Což je, samozřejmě, těžká ztráta pro kdysi mimořádně obratného a šikovného muže. A také muže vtipného. Žádný div, že to Křenďa rozhořčeně shrnul: „Na co sáhnu, to poseru, a co poseru, na to sáhnu..!“

Můj malý bratr ten štěpný, hutný a jadrný výrok náležitě ocenil. A že se známe jen maličko přes šedesát let, dobře věděl, že potěší i mně. Při první příležitosti mi zatelefonoval a o tu krásu se se mnou podělil. Z Coquitlamu do Burnaby, což je zase jiné předměstí Vancouveru a právě moje bydliště, to je už pouhých 20 kilometrů. Tou cestou se ta šťavnatá hláška ani neunavila a neotřela. A mně potěšila. Velice.

Potěšila mně natolik, že i já jsem se snažil ji při první příležitosti „udat.“ Právě jsem jednal o nějakých textech s redaktorem v Praze, chytrým a vtipným mužem, který se mě neopatrně a nic netuše zeptal, jak se mi vede. To jsem přece nemohl nevyužít. Obratem elektronické pošty jsem si mu popravdě postěžoval na mou stařeckou neobratnost při úpravách našeho domku, a použil jsem té košaté a výstižné Křenďovy formulace: „Na co sáhnu…“

Křenďův výrok tedy překonal dalších 8 250 kilometrů, v mílích už jen 5 126, a opět vítězně. Ostatně, jak jsem očekával. Redaktor Jiří, rodilý Pražák a hrdý občan Spojených států žižkovských, zaržál radostí nad tím květem a už se těšil, jak někoho dalšího potěší. Nebo uzemní, podle potřeby. Jen jako správný redaktor nenápadně zkoumal, zda na to není žádný copyright. Není, pokud vím.

Doufám, pane redaktore, že to dobře udáte. Nejlépe pak někam do Austrálie nebo Antarktidy, ať se také potěší. A tobě, Křenďo, díky.