FEJETON: O čem přemýšlejí bezvěrci

Málokterý kněz strávil část svého života ve službách velkých mezinárodních obchodních řetězců. Ale pokud náhodou ano, dokáže prodat doslova vše. Od deště, přes emoce, po víru. Nicméně - nabízet víru jako lukrativní komoditu - je podobné - jako chtít obchodovat s deštěm v sezóně prosluněných dovolených. Je skoro nemožné uspět. Jen lidé s obrovskými ambicemi se mohou pokoušet o něco podobného.

Na církevní půdě lze divadlo jednoho herce, plné humoru, emocí, naděje a tak pravdivé jako život sám, spatřit pravděpodobně jen v sušické farnosti. Stačí navštívit půlnoční mši V Kašperských Horách. Kostel je plný. Nazdobený. Kosa jak na Sibiři a páter Zavrel se zahřívá tím, že běhá z jednoho konce kostela na druhý, při tom radostně povykuje na farníky, ať jdou blíže, aby lépe slyšeli a viděli, aby se zahřáli a koukli do zpěvníku. Z reproduktorů se line příjemná hudba, kterou posléze střídá hudba živá.

Páter Zavrel doslova dopuje věřící i nevěřící energií, radostným rozpoložením, svými emocemi a melodickým výkladem, který má mnohem blíže ke gregoriánskému chorálu nežli ke standardní, nudné a příliš mravokárné katolické promluvě. S tolerancí sobě vlastní vysvětluje všem bezbožníkům, oč vlastně jde při mši vánoční. Kdy máme vstát, usednout, pokleknout. Představuje Ježíška a srozumitelně vypráví jeho příběh. V jeho podání jde o příběh nejen poučný, polidštěný, ale i veselý. Smějí se hlavně mladí lidé. Čas ubíhá rychleji než by člověk očekával. Otec Zavrel dokáže vydolovat duchovno z nejzazších koutů lidské duše, kde lenošně odpočívá i celá desetiletí.

Druhý den i já vstávám o něco "lepší". Jdu venčit naši smečku psů a nezapomínám vzít ruličku igelitových pytlíků. Vzpomínkou se zatoulám na půlnoční a přemýšlím o vodníkovi, který stahuje člověčí dušičky a zavírá je pod pokličky. Je možné, že kašperskohorskému duchovnímu se podaří nemožné. Sbližovat věřící i nevěřící. Nabízet Pokoru a Víru těm, kdo o ni nikdy nestáli a těm, kteří ji nikdy nepotřebovali. Dobro není jen otázkou víry. A víra nemá nic společného se stahováním dušiček pod pokličku církevních institucí. Přesto, mnoho z nás bezvěrců - je po půlnoční v kostele sv. Markéty - buzeno děsivými sny. Nejspíše proto, že mše otupila naši autonomii a nezávislost. A je možné, že zcela dobrovolně opět vstoupíme do kostela a budeme se pokoušet znova odkrývat tajemství víry. V přítomnosti Tomase van Zavrela rozhodně nepůjde o žádný nadlidský výkon.

Převzato z JitkaMarkova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky