Neviditelný Pes

FEJETON: O čem přemýšlejí bezvěrci

29.12.2012

Málokterý kněz strávil část svého života ve službách velkých mezinárodních obchodních řetězců. Ale pokud náhodou ano, dokáže prodat doslova vše. Od deště, přes emoce, po víru. Nicméně - nabízet víru jako lukrativní komoditu - je podobné - jako chtít obchodovat s deštěm v sezóně prosluněných dovolených. Je skoro nemožné uspět. Jen lidé s obrovskými ambicemi se mohou pokoušet o něco podobného.

Na církevní půdě lze divadlo jednoho herce, plné humoru, emocí, naděje a tak pravdivé jako život sám, spatřit pravděpodobně jen v sušické farnosti. Stačí navštívit půlnoční mši V Kašperských Horách. Kostel je plný. Nazdobený. Kosa jak na Sibiři a páter Zavrel se zahřívá tím, že běhá z jednoho konce kostela na druhý, při tom radostně povykuje na farníky, ať jdou blíže, aby lépe slyšeli a viděli, aby se zahřáli a koukli do zpěvníku. Z reproduktorů se line příjemná hudba, kterou posléze střídá hudba živá.

Páter Zavrel doslova dopuje věřící i nevěřící energií, radostným rozpoložením, svými emocemi a melodickým výkladem, který má mnohem blíže ke gregoriánskému chorálu nežli ke standardní, nudné a příliš mravokárné katolické promluvě. S tolerancí sobě vlastní vysvětluje všem bezbožníkům, oč vlastně jde při mši vánoční. Kdy máme vstát, usednout, pokleknout. Představuje Ježíška a srozumitelně vypráví jeho příběh. V jeho podání jde o příběh nejen poučný, polidštěný, ale i veselý. Smějí se hlavně mladí lidé. Čas ubíhá rychleji než by člověk očekával. Otec Zavrel dokáže vydolovat duchovno z nejzazších koutů lidské duše, kde lenošně odpočívá i celá desetiletí.

Druhý den i já vstávám o něco "lepší". Jdu venčit naši smečku psů a nezapomínám vzít ruličku igelitových pytlíků. Vzpomínkou se zatoulám na půlnoční a přemýšlím o vodníkovi, který stahuje člověčí dušičky a zavírá je pod pokličky. Je možné, že kašperskohorskému duchovnímu se podaří nemožné. Sbližovat věřící i nevěřící. Nabízet Pokoru a Víru těm, kdo o ni nikdy nestáli a těm, kteří ji nikdy nepotřebovali. Dobro není jen otázkou víry. A víra nemá nic společného se stahováním dušiček pod pokličku církevních institucí. Přesto, mnoho z nás bezvěrců - je po půlnoční v kostele sv. Markéty - buzeno děsivými sny. Nejspíše proto, že mše otupila naši autonomii a nezávislost. A je možné, že zcela dobrovolně opět vstoupíme do kostela a budeme se pokoušet znova odkrývat tajemství víry. V přítomnosti Tomase van Zavrela rozhodně nepůjde o žádný nadlidský výkon.

Převzato z JitkaMarkova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky



zpět na článek