Evropská civilizace už od Julia Verna trpí zvláště na Nový rok zvláštní zálibou v předvídání. Zatímco autora sci-fi fascinoval technický rozvoj a jeho současníci byli nadšeni budoucností, dnešní přesycená, znuděná a pečovatelským státem ohrazená společnost se příštího přímo děsí. Má obavy, že její nevídaná a nenasytná životní úroveň nevydrží a že ji za bezuzdný konzum a přebujelé státní instituce čeká starozákonní trest, či alespoň dlouhodobá vleklá ekonomická a politická krize.

A ta už je tu.

Všechno špatné je ale k něčemu dobré, i když tak často nevíme k čemu. Začněme uměřeností (temperantia), jednou z velkých regulačních ctností starověku. Zakažme dětem i sobě tu horu každoročních sladkostí (49 kg cukru na osobu a kojence ve všech potravinách) - necháme-li dětem deset procent, bude radost z každého procenta desetinásobná (zákon klesajícího potěšení), a tohle platí nejen o sladidlech. Podívejte se na horu odhozených plastů. Na světě je přitom nepřeberné množství ohromných maličkostí, z nichž plyne větší potěšení než z výletu na Kanárské ostrovy. Když bývali lidé chudí, bývali spokojenější.

Krize má přivést k přemýšlení nad tím, co jsme promýšleli špatně. Co znamená Unie? Vynucenou svornost, nebo dobrovolnou spolupráci národů? Zvlášť v politice platí - uměřenost nade vše. Toť prostor svobody. Co nadmíru není na míru. Vyklube se pak ideologie nadřazeného dobra, plán na věčnou harmonii, technokracie patentníků na rozum, technokracie pachatelů dobra. Jenomže člověk, a to zní hrdě, musí chtít sám a žádná státní ani nadstátní moc neumí zlepšovat lidi.

Největší špatnosti nejsou ty materiální, ale pozor! špatnosti ducha. A ten dnes řádí. Každé individuum chce být autonom a pak se diví, že je tak nějak pořád sám, přestože mění své neméně autonomní partnery. A skutečná svoboda je nejen "rodná s dobrovolnou chudobou" (Holan), ale i s dobrovolnou vůlí vůči zákonu, jenž takříkajíc visí nad námi, neb ho nikdo z lidí nevymyslel, ledaže byste věřili na nějaké lidskoprávní lidstvo. Duch v chudším těle bude mít na vybranou. Budeme-li si pomáhat, vznikne společenství, budeme méně požadovat od státu a zapomeneme na práva. Život není právo, nýbrž zázrak a dar. A neuvěřitelné dobrodružství. Každé ráno je počátek nové cesty k druhému člověku. Setkání a příležitost a skutek. Každá krize je konec iluzí. Obrat.

A snad nám pak zbude trochu času na poezii, další zázrak a dar, a to navzdory antikulturní vládě a nové dani.

A tak do nového roku špatného odměřeně, dobrého přiměřeně, jen lásky neměřeně.

LN, 30.12.2011