Jeden z úplně prvních e-mailů, který mi přišel v roce 2020, byla pozvánka na pořad v Knihovně Václava Havla. Na tom by samo o sobě nebylo nic divného, občas mne tam zvou lidé, kteří mají s pořadem něco společného, jindy sama knihovna. Tentokrát to ale bylo něco jiného: pozvánka byla na pořad Amputace – podle stejnojmenné knihy několika autorů, z nich jeden se jmenuje Igor Pomerancev.
Ohromilo mě to, pro jistotu jsem si došla do kuchyně natočit vodu a podívala se na pozvánku znovu, abych se ujistila, že jsem si ji nevymyslela. Jsem totiž ponořená do překladu knihy Petera Pomerantseva Tohle není propaganda a zrovna jsem překládala pasáž právě o Igoru Pomerancevovi a uvažovala jsem, jak asi ten člověk vypadal. Igor Pomerancev je totiž přesto, že se každý píše jinak, otec mého autora. Když byl Peter (tenkrát samozřejmě Pjotr) ještě malý, emigrovala rodina z tehdejšího Sovětského svazu a někdejší Pjotr se jmenuje Peter, protože vyrostl ve Velké Británii.
Nejde ale o přepis jmen, jde o to, že v knize, kterou překládám a je dost teoretická, věnuje se většinou propagandě a jejím kouzlům a ničemnostem, jsou dlouhé životopisné pasáže, v nichž otec Igor samozřejmě hraje velkou roli.
Usoudila jsem, že pozvánka i celý pořad v Knihovně Václava Havla je novoroční dárek speciálně jen a jen pro mne, a pochopitelně jsem se tam v pondělí vydala. Kterému překladateli se naskytne příležitost z ničeho nic vidět na vlastí oči hrdinu knihy, kterou zrovna překládá? A zjistit, že tomuto hrdinovi právě vyšla kniha?
Nu, kniha Amputace je poměrně skličující: jde v ní totiž doslova o amputace, ale i o „amputaci“ Krymu a Donbasu, jež postihla – či spíš právě postihuje – Ukrajinu. Abych nešermovala jen „svým“ knižním hrdinou, musím poctivě uvést, že Amputace má autorů pět, kromě pana Pomeranceva režisérku a spolutvůrkyni jeho filmů Lydii Starodubcevovou, manžele básníky Ljudmilu a Borise Chersonské a Džamilu Stehlíkovou.
Pan Pomerancev nijak sklíčený dojem nedělá a o velice skličujících věcech dokáže mluvit poutavě, a dokonce povzbudivě. Je bělovlasý a bělovousý, nosí brýle, dělá dojem člověka, kterému se můžete s lecčíms svěřit. Svěřit jsem se mu ale s ničím nešla, nějak jsem nevěděla, jak mu povědět, že na něho v posledních týdnech moc a moc myslím…
Připadalo by mi to jako nějaké nejapné vyznání lásky a také bych se musela přiznat, že se na jeho filmy podívat nepůjdu, protože mě amputace lidských končetin děsí a nechci se na ni koukat. A také bych měla pocit, že se musím nekonečně omlouvat za to, jak málo jsme schopni pomoci znásilňované Ukrajině. I když je také nutno přiznat, že se přece jen pár českých představitelů snaží na ruskou agresi ve stínu nových a nových děsivých událostí nezapomínat a veřejně ji připomínají. Stejně jsem ale odcházela z té knihovny domů s pocitem velikánského dluhu.
LN, 10.1.2020