O neobyčejném vlivu nejobyčejnějších věcí
Jsi to, co jíš. Tohle staré pořekadlo pořád platí a nic na tom nezmění ani současné zdražování potravin. Proč to platí? Protože čím méně zboží si můžeme za své peníze koupit, tím více přemýšlíme nad tím, co si pořizujeme. Je to logické a je to tak správně.
Na jaře roku 2017 se psalo, že cena másla dosáhla nejvyšší ceny v historii. Čtvrt kila tehdy stálo přes čtyřicet korun a někteří lidé se naštvali a začali preferovat rostlinné margaríny.
Jsem velmi zvědavý, co se bude dít teď. Protože uběhlo pět let a máslo se prodává za šedesát, ale i za sedmdesát korun, od farmáře klidně za osmdesát. A nikdo už se tomu nediví, protože se to odehrává v době, kdy zdražuje úplně všechno: potraviny, elektřina, nemovitosti, pohonné hmoty.
O víkendu jsme si u nás na Pálavě udělali malý výlet do Vrbice, vyhlášené vinařské oblasti. Popovídali jsme si s vinařem, ochutnali jsme jeho produkci a odvezli jsme si domů šest lahví excelentního moku. Cestou jsme se stavili u Vietnamce v Kobylí a koupili jsme tam chleba, půlku za 17 korun. Byl to ten nejobyčejnější chleba, jaký v této zemi dostanete, ale byl nádherně čerstvý. Hned po příjezdu domů jsem ho namazal drahým Selským máslem a musím vám říct, co mě napadlo, když jsem se do toho zakousnul: Tohle je ten skutečný luxus!
Nevím, jak to má většina lidí, ale já to mám tak, že čím jsem starší, tím víc mě oslovují ty nejobyčejnější věci. Procházky s partnerkou, pomalé běhání v přírodě, pozorování ptáků, četba knih, psaní deníku, povídání s lidmi, štípání dříví, příprava čaje, smysluplná práce na užitečném projektu, poslech hudby nebo třeba ten chleba s máslem.
Máme za sebou téměř tři roky života, které covid-19 proměnil na horor. Nebo co to vlastně bylo za žánr? Asi něco mezi hororem a groteskou. Groteskně se chovali politici, horor prožívali občané. Možná úplně zbytečně, protože strach z toho viru mnohonásobně převyšoval jeho skutečnou nebezpečnost.
Vy nemáte náhubek? zeptala se mě zcela vážně jedna dáma v obchodě. Stalo se to v době, kdy už covid-19 existoval jen ve virtuální realitě. Když viděla můj překvapený obličej, rychle se opravila: Teda ne náhubek, respirátor. Nijak jsem to nekomentoval a není potřeba to rozvádět ani teď. Prostě se zdá, že už jsme docela zpitoměli.
Jak z toho ven?
Myslím, že obyčejným lidem by nejvíc prospělo, kdyby se vrátili k těm nejobyčejnějším věcem: chůzi, běhání, laskavosti, vínu, hudbě, knihám, čaji, smysluplné práci, setkávání se svými dětmi a s přáteli a v neposlední řadě taky k tomu chlebu s máslem.
Protože ty nejobyčejnější věci na nás mají neobyčejný vliv. Když se jim věnuju, když popíjím čaj, připravuju dříví do kamen, pomalu běžím kolem rybníka nebo si mažu chleba máslem, cítím, jak moje roztěkaná mysl začíná zpomalovat, vnímám, že se k sobě i k lidem kolem sebe se chovám tak nějak laskavěji a s budoucností si nedělám až takové starosti.
Zpátky k máslu a jeho ceně.
Je docela možné, že čím bude vyšší, tím silnější pocit luxusu budeme prožívat, až si ho budeme mazat na chleba. Na jeho vysokou a stále rostoucí cenu samozřejmě nelze zapomenout, ale třeba si uvědomíme i jeho úžasnou výživovou hodnotu. Nejenom másla, ale taky chleba, jablek, červené řepy nebo himalájské soli. Prostě těch nejobyčejnějších věcí. A možná se pak pomalu začne měnit náš pohled na všechno ostatní, co nakupujeme a jíme. A tohle může mít na náš život v konečném důsledku mnohem větší vliv než jakákoli krize, která přijde.