Nedávná událost v Severní Koreji mi připomněla příhodu sice dávnější, leč nikoli tak starou. Ale napřed ta Korea. Jak známo, fotbalisté Korejské lidově demokratické republiky na nedávném mistrovství světa třikrát prohráli a jeli domů. Tam jim to ovšem neprošlo tak jednoduše. Museli se dostavit do Lidového paláce kultury v Pchjongjangu, kde proti nim zasedlo 400členné auditorium politiků, jiných sportovců a vybraných studentů. Ti jim šest hodin vysvětlovali, jak špatně hráli. Poté museli naopak hráči, každý jednotlivě, dosvědčit a demonstrativně vysvětlit, kde udělal trenér, soudruh Kim Čong-hun, chyby. Spravedlivě pak poslali trenéra pracovat jako přidavače na stavbu, když ho předtím vyloučili ze strany.

Bavili jsme se o této groteskní události, která zas tak groteskní není, s několika kolegy. Všichni se shodli na tom, že korejská totalita je odporná, avšak ta naše byla prý přijatelnější, říkali někteří. Jen Pepa tvrdil, že u nás to nebylo o nic lepší, nejen pokud se státní politiky vůči sportovcům týče. Tak se na něj všichni vrhli. Pokusil jsem se dát k lepšímu příhodu asi padesát let starou, kdy se naši studenti práv (vybraní dělníci) na jedné z dělnických fakult rozhodli pomoci státu a přijali socialistický závazek. V něm proklamovali, že si dobrovolně zkracují dobu studia ze tří na dva roky, aby mohli o rok dříve předsedat lidovědemokratickým soudům a pomoci společnosti zatočit s těmi, kteří se postavili proti socialismu. A tehdy soudy neposílaly naše nepřátele k lopatě na stavbu, ale do cel smrti, v lepším případě udělovaly doživotí či mnohaleté tresty. Po chvilce ticha jsem uslyšel, že to je sice možné, ale že to byla výjimka, výstřelek. Tak jsem dal k dobru onu historku, kterou jsem vyčetl z kroniky jedné, dnes již zaniklé obce na Bruntálsku. Kronikář, o němž si můžeme myslet, že byl úplný blbec, nebo naopak rafinovaný glosátor doby, napsal ve zkrácené verzi asi toto:

„Po dvouměsíční kampani v naší obci se stále nikdo nepřihlásil do JZD. Tak byli přemluveni někteří dělníci, aby si dočasně vzali 2-4 hektary půdy a s tou vstoupili do družstva. Potom se podařilo přemluvit ještě dalších 17 rolníků a tak naše JZD mělo 52,5% celkové půdy. Na základě toho MNV požádal, aby byla provedena HTÚP (hospodářsko-technická úprava půdy). Přijeli odborníci a začalo se s pracemi na HTÚP a s přípravou na vznik JZD III. typu. Přípravy trvaly dlouho a tím pádem se neprovedla podmítka a naorávka na setí, protože se na to při těch starostech okolo zavedení JZD III. typu zapomnělo. Oseli jsme tedy jen 18 ha žita a 5 ha pšenice. Žně byly ovšem deštivé, takže obilí stálo dlouho v panácích. Někteří družstevníci navrhovali, aby v několika pěkných dnech, které přišly, bylo svezeno obilí do stodol. Organizátor z ONV prohlásil, že by se tím žně prodražily. Aby byl dodržen vládní termín, uzavřelo JZD a výkupní podnik takovou dohodu, že výkupní podnik nahlásí, že obilí vykoupil a peníze pošle na účet JZD. Na to, že je obilí ještě na poli, se brzy přišlo a JZD dostalo důtku. Také se tvrdilo, že u nás nejdou prasata. Přijel pracovník z výzkumného ústavu dr. Navrátil a ten prohlásil úplný nesmysl, že musíme prasata ve vepříně krmit stejně, jako ta prasata co máme doma na domácí zabijačku, pak že půjdou. Také nám nešly krávy, tak se předvedly do menších domácích stájí. Dojivost se nezvedla, ale strašně stoupla spotřeba jaderného krmiva. Na základě toho všeho požádala místní organizace KSČ o pomoc okresní výbor. Přijel soudruh Pokorný a prováděl šetření. Pak svolal veřejnou schůzi JZD, na kterou pozval novináře z Ostravy. Našeho předsedu JZD soudruha Stanislava Zaorala na této schůzi nejprve vyloučil ze strany, odvolal ho z funkce předsedy JZD a nakonec ho vyloučil z družstva. Po rušné diskusi bylo toto opatření odhlasováno. Soudruh Zaoral byl vyzván, aby tedy opustil družstevní schůzi. Při odchodu ze sálu byl zatčen.“

Zabralo to. Všichni uznali, že korejští soudruzi jsou v některých směrech proti našim soudruhům diletanti, i když je docela možné, že později bude trenér (již nikoli soudruh) Kim Čong-hun popraven.

Snad je třeba i dodat, že po těch všech peripetiích se zemědělským hospodařením v této části Sudet byl vytvořen velký státní statek a tím nějaké problémy přestaly existovat. Stát dotoval až do roku 1989 každou korunu mzdy osmdesáti haléři. Za těchto podmínek se dalo žít i pracovat, když si uvědomíme, že si každý mohl sem tam něco přikrást. A že toho bylo.

Pak se nedivme, že hodně lidí vzpomíná nostalgicky na dobu socialismu. A co dneska, opáčí nostalgikové? Podívej se na to, co dělají dneska ti novodobí kapitalisté. Ano, dá se leccos odsoudit. Ale všichni máme svobodu. Nejen v myšlení, ale i ve volbě konání. Tak nemusíte volit ty, kteří umožňují stovkám vykuků bezpracné zisky. No jo, namítají, ale někoho volit musíme. Nemusíte. Ono by se to muselo v takovém případě řešit jinak. A z gruntu, jak říkávali sedláci, kteří ještě uměli hospodařit.

A jestli dovolíte, dopovím vám ten příběh oné dnes již zaniklé obce. Družstvo bylo rozpuštěno a zájemcům bylo nabídnuto, že se za prostředky státu mohou přestěhovat do jiných pohraničních obcí. Za podmínek, že dostanou do vlastnictví domek za 3 500 Kč, jednu krávu a 6 000 Kč na ruku. Mladí manželé pak výhodnou půjčku na nábytek. Přihlásili se všichni a v tu chvíli odmítli jakkoli se starat dobytek. O ten družstevní i o svůj. Likvidační komise musela zaplatit poklízení a dojení. Z dražby majetku JZD se chtěla uspokojit banka, ale po protestech zemědělců jim byly všechny peníze z dražby proplaceny k založení náhradní existence. Tento systém je latentně stále přítomen.

A tak když projíždíte dnes sudetskou krajinou, je vám smutno. Kdysi slušně prosperující oblast (na Bruntálsku žilo za první republiky o třetinu více obyvatel než dnes) je smutná. Tu vidíte, jak uprostřed malebné vísky chátrá několik paneláků, které tam neměly nikdy co dělat. Desítky kravínů a jiných megalomanských staveb se rozpadají. V Norberčanech stojí řada kdysi poměrně slušných domků typu OKAL. Majitel žije kdesi na Kladně a stát není schopen obci pomoci ke zjednání nápravy. Nápravy v čem? Vnitřní zařízení domků bylo již rozkradeno a je otázkou času, kdy se rozpadnou i domky zarůstající křovinami.

V roce 1960 otiskly jedny místní noviny jakousi vzpomínku na rok 1948. „Od úterka 17. února 1948 byla téměř každá hodina nabita událostmi, jejichž význam stoupal až do památné středy 25. února 1948. Na zrádce přišla katastrofa, která se přihnala jako smršť. Byla tak prudká, že – ještě dlouho nad tím kroutili hlavou v bezmezném údivu kapitalističtí stratégové na západě. I mnohým lidem u nás se zatajil dech…“

Smutná je dnes sudetská krajina, ale je stále krásná. Trsy lesů Nízkých Jeseníků se střídají s kvetoucími loukami a v hvozdech stále ještě plných nádherných stromů cítíte velebnost a klid. Snad jen třeba zalitovat, že jsme dodnes nepochopili, že dotace Evropské unie jsou určeny především k podpoře prosperity zaostalých oblastí. Jenže my za ně plundrujeme lesy, stavíme předražené dálnice, soukromé hotely, golfová hřiště nebo aquaparky v místech, kde toho není třeba. To není tím, že je kapitalismus špatný. I on potřebuje uvážlivé hospodáře. A ty bezesporu máme. Jenomže nikoli tam, kde by měli být. Jak to říkala Marta Kubišová v té písni na slova Jana Ámose?