To je pojem z našeho politického slovníku a hned dodejme, že snad jenom pojem kolaborace nese na sobě tak odpudivý povlak špíny. Přitom když jeden i druhý pojem od toho povlaku očistíme a položíme si otázku, co ve svém jádru znamenají, pak se dobereme k závěru, že to není nic špatného, spíš naopak. Kolaborace, to je přece spolupráce. Normalizace je návrat k normálu a to taky není nic, co bychom měli šmahem odsuzovat.

Háček je v souvislostech. Kolaborovat neboli spolupracovat, to ano. Otázka zní, s kým a na čem. Pokud jde o návrat k normálu, pak záleží na tom, co si pod tím pojmem představujeme a jaký druh normálu chceme prosadit nebo dokonce vnutit. A že je to zásadní háček či spíš hák, víme ze zkušenosti půl století staré.

V současnosti ale také mluvíme o návratu k normálním poměrům. Jde tedy čistě slovně vzato o normalizaci poměrů. Není pochyb o tom, že ty současné jsou abnormální. Jaké ale jsou ty normální?

Odpověď je nabíledni. Přáli bychom si, aby bylo všechno jako dřív. Jako v lednu 2020. Jako v prosinci 2019. Hudrali jsme a teď nám to připadá jako ztracený ráj. Vzpomeňme ale, jak to u nás všechno začalo. Podle oficiálních údajů ze začátku března bylo v Itálii za posledních čtrnáct dní třicet tisíc Čechů. Bylo to normální? Zkusme si to představit: bylo v březnu 2010 v Itálii třicet tisíc Čechů, a co v roce 2000? Skákat dozadu o další desetiletí nemá smysl. Dal jsem si do vyhledávače cenu letenky do Číny, ano, teď, v dubnu. Mám počítat s průměrnou cenou letenky kolem 12 tisíc nehledě na finální destinaci a odletové letiště. Ale našel jsem taky let za sedm tisíc. Je to normální?

Zašťoural jsem do čehosi, co je asi nejnápadnější. Stačí ale se porozhlédnout kolem sebe a zkoumat, kde to bylo vyrobeno. Kolik toho, co máme kolem sebe a na sobě, je české výroby? Kolik je evropské výroby? Mám americký telefon iPhone. No, vyrobený je v Číně, ale výroba Apple se přesouvá do Indie. Je to normální?

Tak bych mohl pokračovat do aleluja. Vyústění takových úvah prošpikovaných otazníky je zřejmé. Ona ta globální vesnice má svoje rizika a nebýt toho, že se všechno dělá v Číně a letenka stojí (stála) dvanáct litrů, byl by koronavirus citován jako kuriózní důsledek čínské záliby v polévce z netopýrů prodávaných jako lahůdky na mokrých trzích. Jenže globalizace je realita, a proto pobíháme s rouškami na puse a vypadáme jako brabenci z pohádek Ondřeje Sekory.

Uvažujeme o tom, jaký bude náš svět, až to skončí, až se vrátíme do normálu, jaký ten normál bude. Je jasné, že ten předkoronavirový normál byl hodně nenormální. Jenže on nevznikl tak, že to někdo chtěl. On vznikl sám od sebe. Nepůjde ho změnit silově, to bychom se museli vzdát toho nejcennějšího, totiž svobody. Takže to vypadá na to, že riziko pandemie bude trvalá součást normálu budoucnosti.

LN, 20.4.2020