Vysvětlení, jak (možná) funguje udělování Nobelových a jiných cen

Napětí, kdo dostane Nobelovu cenu, je za námi. Merkelová, turecký prezident Ergodan, Islámský stát a performer Kohout budou muset počkat na další roky. Odboráři a právník z Tuniska to dostali v nejvyšší čas. Za dva roky, až bude v Tunisku nastolena fundamentalistická krutovláda, by se cena neudělovala tak dobře. Nejzajímavější na tom všem je, že se Nobelově ceně za mír ještě vůbec přikládá nějaký význam. Možná je to proto, že si neuvědomujeme, že to už dávno není nic jiného než hodně vychytralá a hodně neférová reklama. Představme si, že by někdo přišel za Matkou Terezou a žádal o souhlas, aby šéf palestinských teroristů a americký prezident mohli v politických kampaních využívat její jméno. Je jasné, kam by je poslala. A pokud by se přece jen začalo vyjednávat, požadovaná částka by dosáhla astronomické výše.

Takže nezbývá než na to jít jinak. Matka Tereza je oslovena, přijede převzít cenu a dostane v zásadě směšný příspěvek, něco přes půl milionu dolarů. V dalších letech je pak cena udělena skutečným zákazníkům. Spolu s cenou je jim udělen status „Jsem skoro stejný jako Matka Tereza. Obdržel jsem stejnou cenu.“ Matka Tereza by teoreticky mohla sledovat, kteří jiní lidé ocenění dostali, a mohla by tu svou na protest vrátit. Ale to nikdy neudělá. Mimo jiné proto, že by musela vracet i peníze, které mezitím utratila. Když se proto díváme na Nobelovu cenu míru, musíme rozlišovat dvě skupiny oceněných: a) ti, na jejichž jménech a prestiži je parazitováno (Matka Tereza, Malála Júsufza, Liou Siao-po, Širín Ebadi) b) ti, kteří parazitují (Evropská unie, Al Gore, Jimmy Carter, Jásir Arafat, Mezinárodní panel pro změnu klimatu). Všimněte si, že udělení Nobelovy ceny za mír je standardní součástí kariéry socialistického politika. Za posledních 50 let se neobjevil žádný významný marxistický politik, který by cenu nedostal. Údiv, který vzbuzují určitá udělení, je pak výsledkem toho, že si neuvědomujeme, do které skupiny určitého laureáta zařadit. Jako třeba v roce 2009, kdy ji získal Barack Hussain Obama, který za sebou ještě neměl nic jiného než miliardovou útratu ve volební kampani. Samozřejmě, že nešlo o ocenění zásluh, ale o ekvivalent zdarma poskytnutého reklamního času. Nic víc. Většina čtenářů se asi mezi takto obdarované nikdy nedostane, není však třeba ztrácet hlavu. S klidem si můžete založit cenu vlastní. Stačí postupovat podle následujícího návodu.

Krok 1. Založíte novou cenu. Například za přínos ke štěstí, svobodě, upřímnosti a zdraví. Můžete ji pojmenovat třeba Hamplova cena. O vaši cenu se zpočátku nebude nikdo zajímat, ale to vůbec nevadí.

Krok 2. Udělíte Hamplovu cenu dalajlámovi. Nějaká Hamplova cena ho pochopitelně vůbec nezajímá, ale to rovněž nevadí. Jestli seženete jeho adresu, můžete mu poslat diplom poštou. Jestli ne, taky dobře. Aspoň ušetříte na poštovném.

Krok 3. Další rok udělíte Hamplovu cenu Angelině Jolie. Postup stejný jako předtím.

Krok 4. Třetí rok udělíte Hamplovu cenu britské královně. Jestli chcete, můžete se vyfotit před Buckinghamským palácem, jak držíte diplom určený pro královnu. Ale není to úplně nutné.

Krok 5. Udělíte Hamplovu cenu sami sobě.

Krok 6. Rozešlete do všech redakcí zprávu následujícího znění: Obrovský úspěch České republiky! Český občan Josef Novák se zařadil po bok osobností jako dalajláma, Angelina Jolie a britská královna! „Nobelovka za štěstí“ poprvé do České republiky!

Vsadím se, minimálně polovina novin zařadí zprávu na titulní stránku. Celé to bude ještě lépe fungovat, pokud se domluvíte s někým v cizině, takže bude možné vyzvedávat „nobelovku za štěstí“ v zahraničí. Dobré jsou Drážďany. Tam to není moc daleko.

A teď vážněji. Až se zase někdy dočtete, kdo z našich spoluobčanů získal nějaké úžasně prestižní ocenění, o kterém jste v životě neslyšeli, vzpomeňte si na Hamplovu cenu. Nebo třeba na Templetonovu cenu, o které jste neslyšeli, dokud ji nedostal Tomáš Halík. Mimochodem, ceny, které jsou skutečně přestižní, poznáte podle toho, kdo je v komisi rozhodující o přidělení. Ocenění od konkrétního člověka má vždy mnohem větší cenu než nablýskaná medaile. Proto jsou tak významná třeba ceny udělované prezidentem republiky. Protože jsou podepřeny názorem jednoho z nejstatečnějších evropských státníků.