Zdá se mi, že daleko častěji se dnes člověk setkává v české společnosti s typem, který bych asi nazval Nicminesedící – tedy s lidmi, kteří jdou životem bez obdivu pro jakoukoliv ideu či osobnost. Zdá se, že pro ně už všechno selhalo a lidé vystupující na veřejnosti jsou buďto prolhaní, anebo jejich neschopnost je do nebe volající.
Nedávno jsem obdržel zprávu od jednoho z nich - tedy z těch Nicminesedících. Dosti dlouze reagoval na moji nedávnou esej týkající se Václava Havla, s kterým jsem kdysi naštěvoval gymnazium v Poděbradech a později k němu na Hradě uváděl cizí velvyslance. Nutno podotknout, že považuji Havla ze jednu z vedoucích osobností minulého století - i když ne tak zcela neomylnou, tak alespoň vynikající. Rozhodně nad jeho dvěma následovníky, toho paličatého a toho klopýtajícího.
Dotyčný Nicminesedící jde však daleko dál. Zdá se, že v jeho očích byl Havel jakýmsi zaprodancem USA, které obecně proklíná. Amerika se podle něj ubírala chybnou cestou už od samého jejího začátku. Nicminesedící ale údajně rozumí mému stanovisku, protože jsem se prý v emigraci pohyboval mezi jiným typem lidí, „hlavně mezi těmi, co toužili po revanši za únor“.
Považuju to za jakési boxování se stíny, jak se tady říká. Nepamatuju se, že bych se s nějakým takovým revanšistou kdy v emigraci setkal – usilovali jsme prostě návrat k demokracii. A ani po roce 1989 k nějaké té revanši, pokud vím, nedošlo. (V devadesátých letech jsem často doprovázel cizí diplomaty v černých limuzínách přes Vítězné náměstí. Tam na refýži stával zcela nevyrevanšovaný Milouš Jakeš a zvědavě civěl na naši diplomatickou limuzínu. Je možné, že v ten moment vzpomínal na ty časy, kdy i jeho hlavním dopravním prostředkem nebývala tramvaj.)
Můj Nicminesedící korespondent však připouští, že byli v Americe krajani, kteří „tušili, kam Havel zemi dovede. Do chomoutu NATO, EU a chudoby“. Jestliže však členství v NATO a EU byla záležitost exklusivně Havlova, pak jsem se rozhodně mýlil co do rozsahu jeho moci. A s tou chudobou mi to taky nějak neštymuje – podle posledních údajů je české hospodářství jedním z těch nejúspěšnějších v Evropě.
Můj silně kritizující korespondent se zmiňuje nesmírně kriticky o mezinárodních vztazích současné ČR. Ty jsou podle něho pro kočku už od dob první světové války, kdy Američané vyslali Lenina do Ruska, aby tam svrhl cara (zatímco já, naivka, myslel, že ten plán s Leninem vznikl v Německu, se kterým byla tehdy Amerika ve válečném stavu). Američani se údajně nejdříve snažili koupit Hitlera. Po té druhé světové skrz tu spoušť prý tuze zbohatli, zatímco já – věčně nesprávně informovaný - jsem dosud věřil v existenci jakéhosi bezprecedentně štedrého Marshallova plánu.
Hlavním problémem Nicminesedících je jakýsi pokus vše vtlačit do jednotné teorie, která je většinou negativní. To ovšem není zdaleka tak lehké, jak se na první pohled zdá. Má to však jednu výhodu: v demokracii můžeš tu Nicminesedí filozofii prosazovat do roztrhání těla a kritizovat vše současné, aniž by tě někdo za to trestal.
Není to už jako za komouše: tam když ti to všechno nějak neštymovalo a hlasitě jsi o tom zapochyboval, tak tu bylo nebezpečí, že skončíš buďto na Sibiři, v Jáchymově, anebo alespoň v té Bartolomějské.