Před několika týdny mi jeden takový řekl: S tebou je ten problém, že nasloucháš samým nespokojencům. Já ale slyšela, že se kamarádím se samými nespokojenci. Někdy se stává, že člověk slyší, co sám chce, nebo taky to, co ten druhý vlastně chtěl říct, a neřekl. Neumím to moc rozeznat. Od té doby jsem si tu výtku – protože to byla výtka – už několikrát vybavila a přemýšlela jsem o ní. Opravdu se kamarádím se samými nespokojenci?

Vlastně asi ano. Všichni moji přátelé bývají nespokojení, většinou s poměry. Z celkem přirozených důvodů se přátelím s lidmi, kteří jsou podobní jako já, sledují veřejné dění.

Ale může snad být člověk trvale spokojen s veřejným děním? S poměry v naší zemi? Pro lidi, jako jsme my, to bylo do roku 1989 nemožné a dneska je to taky nemožné. Míra nespokojenosti se různí, někdy je důvodů ke spokojenosti hodně, jindy málo, ale nějaký důvod k nespokojenosti je vždycky. Nežijeme v ideálním světě – a zde bych ráda podotkla, že jsem si pár konceptů ideálního světa přečetla a za nic na světě bych v takové uskutečněné utopii žít nechtěla. Jednu, dost nepovedenou, protože se jí nepodařilo uskutečnit to, co zamýšlela (postavit všechny do latě a nespokojence vyhubit), jsme zažili, jakžtakž přežili a snad by to na jeden lidský život mohlo stačit.

Přátele nespokojence nemám jen v Česku – ať přijedu, kam přijedu, potkávám spoustu lidí a z celkem přirozených důvodů si padneme do oka vždycky s těmi nespokojenci. Teď mi zrovna hodně leží na srdci osudy nespokojenců v Bělorusku. Jak se zdá, nejsem sama: včera o nich byla řeč dokonce v Senátu. Mají to teď mí běloruští kamarádi hodně krušné: syn těch nejbližších sedí v base a nad ostatními se taky vznášejí hrozby. Jak ovšem zabránit diktátorskému Lukašenkovi ve svévolných ničemnostech, toť otázka. Evropská unie to zkoušela po dobrém (a já tehdy měla těžkou úlohu svým přátelům vysvětlit, že si někteří lidé myslí, že se napravit může každý), ale ukázalo se, že to není zrovna schůdné. Tak teď evropští představitelé uvažují o sankcích – ale takových, které by nepostihly obyčejné běloruské občany. Myslím, že to je pokus o kvadraturu kruhu, hospodářské sankce, které by postihly jen nositele moci příslušné země, si nedovedu vymyslet. Je jistě symbolické a snad i okázalé nedávat Lukašenkovi a jeho věrným víza, jak to ale pomůže politickým vězňům, to nevím. Spíš bych radila (kdyby se mě někdo na radu ptal) kroky pozitivní: obstarat pro vězně a jejich rodiny léky, zaplatit jim právní pomoc a přispět na nelehké živobytí a demonstrativně se k nim hlásit. Peníze jistě nejsou všechno, myslím, že nejsou ani to nejdůležitější, ale v těžké situaci mohou poskytnout pomoc nejen materiální, nýbrž i morální.

Pak to nejdůležitější: Bělorusko by nemělo mizet ze stránek novin, Lukašenko by měl mít stále před očima, že je na něj vidět a že s ním Evropa nesouhlasí.

P. S. Teď jsem si všimla, že můj minulý fejeton se jmenuje Odpůrci režimu. Tak příště o kocourku Davídkovi, ať nejsem monotematická.

LN, 28.1.2011