Když člověka ve dvě v noci probudí úporná bolest hlavy, dostaví se zoufalé filosofování a doslova existenciální dilema, jestli vůbec takový život je k žití.
Přeležený krk, tenzní bolest hlavy někde „za čelem“. Snažím se protáhnout a uvolnit krční svalstvo, jak jsem to odkoukal při masážích. Stoupající pocit žaludeční nevolnosti od té bolesti. Proboha, vždyť teď mi ta bolest vystřeluje někam do ústí hrtanu. Co tam můžu mít za nerv? Znalosti anatomie ve dvě v noci nepřicházejí ze zapomnění (a to jsem z mozku dělal zkoušku při antropologii!) - některý z mozkových nervů, ale který? Zkouším nastartováním bdělého uvažování přeladit z nadvlády parasympatického nervstva na systém sympatikus, ale bolest je silnější. Nebudu ležet, půjdu si sednout, aby ten podrážděný žaludek nezvítězil nad mou vůlí.
A první krásná myšlenka: něco takového určitě zažil alespoň jednou v životě každý. Gott, Zeman, Bill Gates - v tomhle jsme si rovni.
Jsem proti zbytečným práškům, ale tady je ta červená měkká tobolka, co její název začíná na I a končí na ..algin Rapid, jasná volba. Bolest a nevolnost to zatím nevzdává. Zkouším si představovat: za chvíli se už rozpustí obal, ta tekutina se vyleje do žaludku... Jak to asi udělali, že se to vstřebává už v žaludku? Tam se přece moc látek nevstřebává. Zkouším si představit léčivou tekutinu, jak se dostává do kontaktu se žaludeční stěnou, jak se vstřebává. Bolest neustává. Tak koukat z okna, to mě přivede na jiné myšlenky!
Pusto, prázdno, nikde ani živáček. Pouliční lampy svítí. Proč, proboha? Jak dlouho ještě bude trvat, než někoho napadne pouliční světla takhle pozdě v noci ztlumit? Z vedlejšího domu září na celou ulici reklama na půjčovnu svatebních šatů. Uvažuji, že bych někdy zašel za majitelkou a navrhnul jí pořízení časového spínače. Nebo snad někdo ve dvě v noci potřebuje vědět, kde je svatební salon?
Kolem projelo auto z pekárny. Jo, pekaři jsou ranní ptáci, vždycky se snažili, aby tak v pět, když jdou první lidi do práce, byly čerstvé rohlíky, chleba i sladké loupáky. Ale kam jede tenhle nešťastník? Ve dvě.. Pardon, už v půl třetí, letí to. Ale stejně. Ten snad jede někam daleko za Prahu. No není to zvěrstvo? Pražáci vozí své koláče po nocích někam na sever Čech, Hořovičáci asi ve stejnou dobu vozí své pečivo do Prahy... Není to celé na hlavu? Nemůže každé město mít vlastní pekaře?
Dvě třicet pět. Bolest neustává. Uvažuji, jestli by v televizních reklamách neměl být u podobných léků dodatek: „...poskytuje okamžitou úlevu od bolesti. Ale někdy taky ne.“ No je tohle vůbec život? Teď opět vidím, že jsem se z té poslední operace raději neměl probudit. No co by mi teď scházelo? Tiše bych se popelil v urně...
Nevím proč, vzpomínám si na noční směny na chmelu, když nám zhruba touhle dobou vozili na noční občerstvení chleba se sádlem a teplý sladký čaj. Joj, to tehdy přišlo vhod! Někdy ten chleba byl i s cibulí nebo se škvarky! Tuhle vzpomínku už tolik lidí nemá.
Nic, už mě nebaví postávat v kuchyni u okna, ani sedět. Je to nepohodlné a únavné. Lehám si s bolestí hlavy zpátky do postele, teď vystřeluje někam do pravého ucha, žaludek už se uklidnil. Tři hodiny, za pár hodin přijedou popeláři, na dvoře začne vyřvávat holub hřivnáč, to zas bude noc! To zas budu ráno vypadat, a zrovna když musím ještě před osmou naházet do počítače úkoly pro žactvo!
Ani nevím jak - okamžitě usínám. Ráno se probouzím svěží. I v tomhle jsme si všichni rovni. Spánek je nevypočitatelný, ale léčivý a zadarmo pro každého. Můj web se jmenuje Paleta názorů a ptákovin. Proto se tu objevil i tenhle text.
Převzato z Richter.blog.ihned.cz s autorovým souhlasem