Kamarádovi umřela maminka, smutná to věc. Tatínek už je taky na pravdě boží, takže jsme oba sirotci. Kdopak nás polituje? Za pár let budu už kompletní sirotek čtyřicet let… O tom to ale není. Jak ta maminka umřela, bylo nutno vyklidit domek, ve kterém žila.

„Pět kontejnerů to bylo,“ vyprávěl mi kamarád. „Jsou ale různé kontejnery. Plocha stejná, ale různá výška. Tenhle byl ten nejvyšší, asi takhle.“

Natáhl ruku do výšky. On není žádný skřítek. Věděl jsem moc dobře, jaký je to kontejner. Taky jsem před časem vyklízel garáž.

„Když umřel tatínek,“ vyprávěl dál můj kamarád, „vezl jsem k mamince dva takové kontejnery jeho věcí. No a teď jsem jich pět vezl pryč.“

Já to nijak nekomentoval. Snažím se nebýt shánčlivý a když něco nepotřebuju dva roky, šup s tím pryč. Doufám tedy, že po mně nezbude pět tááákhle vysokánských kontejnerů krámů. Nicméně to není žádná zásluha, tím méně mravní zásluha. Ono to nelze objektivně posoudit, ale zatímco se u maminky mého kamaráda objekty vršily, mýma rukama procházely. Prošly fází zájmu, akvizice, použití, odložení a zániku. U ní přibyla fáze dlouhodobého skladování, nicméně ze zorného úhlu věčnosti je naše pojetí dlouhodobosti legrační. Je tedy docela možné, že jsme na tom stejně, ona dáma a já, pokud jde o průtok objektů rukama.

Pravda, snažím se ten průtok omezovat. Uvědomil jsem si před časem, možná jsem to někde četl, zkrátka – vzal jsem na vědomí, že prakticky všechno, co bylo k nějakému účelu vyrobeno, stane se odpadem a jde to do šrotu. Cesta od výroby ke zkáze je někdy kratičká, známe dokonce pojem „předmět okamžité spotřeby“. Je to široká škála. Na jedné straně jsou – dejme tomu – šťourátka do uší, to je asi příklad předmětu okamžité spotřeby. Na druhé straně škály jsou – dejme tomu – české korunovační klenoty. Ty hned tak do kontejneru nepůjdou. Ale z druhé strany uváženo, kolik králů a královen a císařů a jiných hlav korunovaných se v dějinách vystřídalo? Kdyby se všechny jejich koruny v plné míře zachovaly, mohli bychom jimi vydláždit Václavské náměstí a ještě by zbylo na Příkopy a Národní třídu. Kdepak jsou všechny ty koruny?

To je ovšem absurdně krajní příklad. Předměty naší běžné denní praxe jsou někde ve středu oněch dvou krajností. Ošacení. Nábytek. Zařízení domácnosti. Po babičce mám doma mosazný hmoždíř s paličkou. Do šrotu hned tak nepůjde. Nicméně většina věcí v mém dosahu je mladší, než jsem já. Jejich předchůdci jsou ve šrotu už dávno. Je to špatně, nebo dobře?

Nemám na to silný názor a navíc přiznám, že se trochu silných názorů děsím. Jenom si opatrně myslím, že by neuškodilo, kdybychom víc o pomíjivosti předmětů kolem nás přemýšleli. A jejich počet snížili. Asi to není nejlepší nápad v téhle době poklesu HDP, ale… kdo ví? Třeba je to právě ta ideální správná chvíle prom zvažování.

LN, 4.5.2020