Nepříliš pozorně sleduji, jak vzniká nová vláda, a musím říct, že je mi jí trošku líto: jako by ji nikdo nechtěl, jen prezident. Jedni tvrdí, že Miloš Zeman obešel parlament, který má legitimní většinu 101 hlasů, jiní zas, že by přistoupili na to, že je to vláda přechodná, která má zemi dovést k předčasným volbám. Ale celkem se politici shodují, že takovouhle vládu rozhodně nechtějí.

Moc jednotlivé ministry nezkoumám, ostatně jsem to nedělala ani u vlád předchozích, a z letmého pohledu se mi někteří zdají velice nevhodní, jiní zas celkem přijatelní. Nevybavuji si však českou demokratickou vládu, která by se mi jevila jinak. Jistě, nevzešla z voleb a nestojí jí v čele předseda nejsilnější parlamentní strany (stejně jako nestál v čele té předchozí a nejedné z předcházejících), takže na námitce, že se prezident neřídil vůlí parlamentu, něco je. Na druhé straně ovšem nutno poznamenat, že mu v tom ústava, pokud je mi známo, nebrání, takže má-li parlament tak mocnou vůli, může přece ústavu změnit a nemilované vlády se zbavit, ne?

Některé námitky mi připadaly liché - jako že se vláda musí vyrovnávat s následky povodní. Na to snad sedí na ministerstvech příslušní úředníci, ne? Nebo snad o každém jednotlivém opatření rozhoduje rovnou ministr? To aby měl den o osmačtyřiceti hodinách!

Samozřejmě chápu, proč se politikům nová vláda nezamlouvá - protože není po jejich. Jenže se nedokážou dohodnout, co vlastně společně chtějí. Ani nemohou, každá strana má přece jiný program, takže si představuje správu země a její nasměrování jinak. Taková prostě je parlamentní demokracie. Celkem bych souhlasila, že když některá politická aliance dospěla do neřešitelné situace, mělo by být na voličích, aby znovu rozdali karty, jen nevěřím, že se najde dost poslanců, kteří by zvedli ruku pro vlastní odchod ze sněmovny. A když se na tom nedokážou dohodnout, vzdávají se své nejsilnější zbraně. I to je ovšem pochopitelné: není mezi nimi málo takových, kteří mají pramalou naději, že by je voliči vynesli do nejvyššího zastupitelského sboru znovu, takže by přišli o příjem i o možnost rozhodovat. Všimla jsem si, že je osmnácté výročí srebrenického masakru, a napadlo mne, že jsou to všechno nicotné starosti a plané mudrování. Máme my to starosti! Naši rodiče, prarodiče a praprarodiče na tom byli hůř. Hledala jsem tuhle téma pro pořad o moderních dějinách a s děsem jsem si uvědomila, že skoro nenajdu datum, které by se ve dvacátém století nevztahovalo k nějaké hrůze. Člověk se nemá zabývat jen minulostí, já vím, má taky koukat, co se děje kolem, a přemýšlet, co bude zítra, pozítří a dál. Jenže občas by se ohlédnout taky měl - třeba proto, aby si všiml, jak jsou jeho starosti malicherné ve srovnání se starostmi těch před námi.

Anebo taky proto, aby z minulosti a od "svých" mrtvých načerpal povzbuzení a radost. Olze Havlové by včera bylo osmdesát let - kdyby žila, konala by se nepochybně velká a veselá oslava. Tak se vracím ve vzpomínkám k těm dřívějším.

LN, 12.7.2013