K letošním přáním do nového roku přidávám svým známým vedle obligátních atributů ještě jedno. A to: nemějte strach.

Pokud si člověk promítne právě uplynuvší rok, musí konstatovat, že nebyl jednoduchý. V Evropě se objevili lidé, kteří bezhlavě šíří teror, nenávist a zaslepenost. Mnohdy se zaštiťují posláním od boha své víry, nicméně v důsledku jde o pouhou její karikaturu, stejnou, jakou prodělalo kupříkladu i křesťanství se svým násilnickým přístupem ve středověku.

Důvodem činnosti těchto lidí je vyvolat strach. Strach je v jisté míře - stejně jako bolest - důležitým signálem, že se děje něco, na co bychom měli reagovat. Provést jistou „sebediagnostiku“ a vyvodit z ní důsledky. Nikoli podlehnout, jak se tomu dnes často děje. Individuální strach má charakter rakoviny, jež pohlcuje svého nositele a ničí jeho osobnost. Strach ve společnosti má charakter epidemie, jejíž následky jsou mnohdy horší, než u té virové. Tento komunitní strach zastře možnost rozumového řešení, vyvolá to, co popsal na přelomu 19. a 20. století francouzský filosof a sociolog Le Bon, podle něhož v těchto situacích zaniká individuální rozum a kritičnost a člověk se stává iracionální bestií.

Vedle těchto šiřitelů násilí se objevuje kvantum kupčíků se strachem, kteří nabízejí rázná a bohužel jen málo účinná řešení. Tito jedinci jsou nicméně obdaření tím, co Sigmud Freud popsal jako ego. Ego je zjednodušeně jistá poklička, kterou - pokud ji nejsme schopni odklopit - znemožňuje vidět svět v jeho složitosti, jedinec takto obdařený se soustředí pouze na sebe a je zcela neschopen skutečné racionální úvahy. Jeho ego pak spolehlivě vytlačuje pro člověka naprosto zásadní potřebu - milovat a být milován. Jeho mentální poušť mu nedovolí popojít kousek stranou a pohlédnout na sebe tak nějak zvnějšku, přiznat si, že se třeba může mýlit či to, že pravdu může mít ten druhý.

Tito kupčíci se strachem mají v nejistých dobách své žně. Nejistí lidé, kteří jsou konfrontováni s cizím elementem, podléhají strachu a snaží se nalézt někoho, kdo jim onu situaci objasní. Sociologie však jen málokdy nabízí jednoduchá řešení, a proto se lidé obracejí a naslouchají těm, kteří se pasují do role neomylných vůdců, kteří je zbaví oněch drásavých pocitů nejistoty a obav. Směňují část své osobnosti a schopnosti racionálního rozboru za falešný pocit jistoty. Že to v konečných důsledcích může vést k jednání horšímu, než to, co vyvolalo ony obavy z cizího, už bylo v lidských dějinách mnohokrát dokladováno.

Každý člověk má možnost volby. Buď se nechat pohltit strachem, šířit jej dále okolo sebe a stát se v konečném důsledku zlým vůči sobě i okolí. Nebo jej odvrhnout jako nic neřešící emoci a nalézt v sobě sílu jej zvládnout, nenechat se zahltit a dle jisté filosofie, prověřené dvěma tisíciletími, začít mít rád sebe a své bližní. Tento zdánlivě směšný přístup je totiž jediný možný, jak jít dál.

Přeji všem svým blízkým i vzdáleným blízkým, aby v novém roce neměli strach.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora