13.12.2019 | Svátek má Lucie


FEJETON: Němé tváře

7.8.2019

Bydlíme uprostřed vesnice, ve staré zástavbě, a naše ulice má místo dlážděných chodníků travnaté pásy. Obvykle ráno a navečer tu chodí poměrně hodně lidí se psy. Ti využívají travnatý povrch, občas dokonce nám přímo pod okny. Sleduji, kolik majitelů je opatřeno zeleným umělohmotným sáčkem, aby sebrali produkt psího zažívání. Jen málokdo.

Snad ještě pozorování – čím menší pes, tím víc štěká. Nevím, zda to platí obecně, ale připadá mi to tak. Soused měl psa, nevyznám se v rasách, ale tenhle měl snad za předka medvěda. Obr kráčel zvolna a tiše, takže jsem se jednou majitele zeptal, zda jeho pes vůbec štěká. Prý vzácně. Já ten zvuk nikdy neslyšel.

Tíhneme ke zvířatům, a nejsem výjimkou. Jako děti jsme, bratr a já, toužili po nějakém zvířátku, ovšem byl tu zásadní problém pražského bytu – v jednom pokoji a v kuchyni jsme bydleli všichni, čtyřčlenná rodina. Případný živočich by neměl moc místa. Naši rodiče navíc usoudili, zcela správně, že bychom nejspíš případného psa nevenčili ráno a večer, nemluvě o tom, že štěkání by mohlo rušit sousedy. V celém pětipatrovém domě, ostatně ani v okolní zástavbě, psi tehdy nebyli. Možná, že někdo choval kočku.

Vzali jsme na vědomí prostorový faktor, a jednoho dne přinesl bratr malé akvárium, poté i rybičky. Malé, trochu barevné, už nevím, co to bylo za druh. Rodiče to přijali, ryba je tvor tichý, neštěká, a péče byla snazší. Zvládali jsme to s bratrem. Po čase nám kamarád nabídl další rybku, o málo větší. Přijali jsme ji a druhý den byla v akváriu jen ona sama. Už si nepamatuji, jak jsme s tím danajským darem naložili. Možná jsme ho poslali dál, snad s varováním, že je to spíš samotářský typ.

Následovala pauza, a až po nějakém roce jsme přinesli domů čolky. Ano, v dobách mého dětství byli tito obojživelníci v tůních v Prokopském údolí na kraji Prahy. Dlouho jsme tyhle tvory neměli, jen pár týdnů, načež jsme je vrátili do přírody. Ale bylo pěkné občas je pustit po stole, jen jsme rodičům vysvětlovali, že čolci potřebují procházky. Následovala rosnička, také nakrátko, když jsme byli v létě na chatě. Tehdy bývaly takové žáby u kraje rybníka v lese. Dnes už je v přírodě asi moc neuvidíme. Naše rosnička měla i žebříček, prý když má pršet, leze nahoru. Nevím, spíš se nám zdálo, že si občas dopřává slunce. Z hlediska meteorologického tedy krajně nespolehlivá, ale moc hezká.

V tomtéž lese jsme v potoce chytali raky, jen tak. Hned jsme je zas pouštěli. Šlo o to raka chytit, taková soutěž mezi kluky. Podobně lov užovek, poměrně hojných. Nebylo to snadné, užovka je rychlá. Když pak, chycena za hlavičkou, obtočila ruku, připadali jsme si jako velcí lovci. Bylo to jako mít krásný hladký náramek.

Šla léta, děti byly velké a pořídily morče. Pravda, byla ještě mezihra – bílé myši, což je samostatná příhoda. Morče je výtečný tvor; když se mne někdo ptá, jaké zvířátko dětem, doporučuji tohoto hlodavce, který je mírumilovný a neprchá. Na rozdíl od křečka, jak jsme slyšeli od známých, kteří ho lovili v útrobách gauče. Morče s námi jezdilo na chalupu, tam jsme mu dělali na zimu seno, lze říci bioseno, z podhorské louky nijak neošetřované. Na rozdíl od tichých rybiček a mlčenlivých čolků tenhle tvor píská. Je to milá známka jeho přítomnosti. Nakonec morče dožilo své dny právě na chalupě. Bylo nám ho líto. Člověk si zvykne i na takového tvorečka. S manželkou jsme usoudili, že tím se zvěří končíme.

Předsevzetí vydrželo do doby, než se dceři narodilo vnouče a my dostali hned dva kocoury. Sama, správně je to Samuel, a Méďu. Plným jménem Medvěd. Máme tak kolem domu tuhle dvojici, která sice neštěká, ale produkty svých útrob zanechává na různých místech trávníku a záhonů. Občas musíme pořádně vydrhnout podrážky bot, a návštěvy upozorňujeme, že vstupují na zahradě do minového pole. Chodívají tam totiž i kočky z okolí, jichž je tu požehnaně. Naši kocouři snad návštěvy oplácejí. Alespoň Sam.

Zatímco psa lze vycvičit, aby sednul, lehnul, kočka je nezávislý tvor. Tedy, reaguje okamžitě na zvuk pokládané misky s krmením. Ale nepochopí, ani po letech, že ve tmě dobře nevidíme. Občas se jdu před spaním projít na zahradu a musím automaticky počítat s tím, že se Sam i Méďa tiše objeví. Neviditelní, zvlášť Méďa úplně černý. Jako noc. Sam má alespoň bílou náprsenku. Při přechodu ze světla místnosti do noční tmy v první chvíli nevidím skoro nic, jen někdy cítím, že mám něco kolem nohou. Stalo se, že mi Méďa nohy podrazil a spadl jsem do záhonu. Jindy jsem nechtěně na některého z kocourů šlápl. Vše marno, ani za léta nepochopili, že někdy je lepší uhnout.

Sam i Méďa k nám patří a opakuji – neštěkají, nemusím je venčit. A na rozdíl od těch psů na ulici se kocouři nevyprazdňují přímo pod okny domku nebo před vrátky. Jdou někam dál na zahradu. Dodávám, že neviním psy, ale jejich majitele, kteří je mají na vodítku, vedou je do naší ulice na trávu a nevezmou si ten pytlík, který je nedaleko na sloupku s odpadkovým košem.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.