V mezičase, když jsem zrovna neplnila své turistické ani překladatelské povinnosti, jsem se podívala, co mi kdo píše, a objevila jsem text prohlášení Několik vět. Takže se občanská společnost skoro nachlup po kolika? – po osmadvaceti letech ozývá pod stejným titulkem s novými požadavky. První z nich zní: „Abychom se začali chovat jako odpovědný a kompetentní člen EU. Vláda musí vypracovat novou zahraničněpolitickou koncepci, jak v co nejkratší době vrátit Česku věrohodnost, jak je dostat na špičku rozhodovacích procesů, do jádra Unie, jak přijmout euro a prosazovat dobré ekonomické a bezpečnostní transatlantické vztahy. Musíme se také konečně začít starat o naši obranyschopnost a plnit závazky v NATO. Udržení liberálního řádu na Západě, jehož součástí je i Česko, je naším životním národním zájmem.“

Jde samozřejmě o vážnou a důležitou věc, ale přesto mě to pobavilo. Důvod mého pobavení byl zcela speciální: pouhých pět minut předtím jsem totiž překládala následující odstavec z knihy Arthura Koestlera Neviditelné písmo, druhý díl pamětí, který vyšel v roce 1954: „Sedm let nedokázali státníci ani národy Západu vidět to, co bylo zjevné, nedokázali pochopit ohrožení své civilizaci a zlikvidovat je, dokud to bylo možné za poměrně nízkou cenu. Tato sedm let trvající slepota, jež se Západem šířila od roku 1932 do roku 1939, byla jedním z pozoruhodných historických jevů. Jako by to bylo prokletí: zdálo se, že různé národy a politické strany, pravice a levice, jakkoli si jejich politika v jiných ohledech protiřečila, spolupracují, aby Evropu zničily. Postoj konzervativních sil se pohyboval od mylných představ o charakteru Hitlerova režimu po pasivní sympatie a aktivní spoluúčast. Různé socialistické a dělnické strany překypovaly rétorickým odsuzováním fašistického nebezpečí – a dělaly, co mohly, aby ve svých zemích zabránily proti němu zbrojit. Komunisté využívali antifašistického hnutí pro vlastní účely a zraňovali je ohromující zradou. Vypadalo to, jako kdyby všichni spolupracovali na tajné evropské sebevraždě.“

Historie se samozřejmě nikdy neopakuje stejně, ale samozřejmé je i to, že se opakují snahy a tendence, které ponechány bez odezvy mohou vést ke katastrofálním důsledkům. A nemálo politiků šermuje pojmy jako „bruselský“ či „evropský diktát“, hovoří o nutnosti rozbít EU nebo z ní alespoň odejít a vlády (i občané) vytrvale odmítají platit za zbrojení to, k čemu se zavázaly.

Koestler po citované pasáži pokračuje tím, že ti, kdo ve třicátých letech varovali před nacistickým nebezpečím či v raných padesátých letech před nebezpečím sovětským, nebyli vyslyšeni, byli vnímáni jako fanatici, hysterici nebo lidé s perzekučním bludem. Nezdá se, že by se za těch víc než šest desítek let něco podstatného změnilo: s malou nadsázkou se dá říci, že úspěšnost politiků se měří jejich populistickými schopnostmi, tím, co dokážou naslibovat.

LN, 30.6.2017