Je to hotová věc: letos nebyla zima. Někdo v tom vidí nevyvratitelný důkaz celosvětového oteplování, přehlížeje skutečnost, že zatímco našinec promazával přehazovačku svého bicyklu, Severní Ameriku bičovaly sněhové bouře; jiný za tím hledá Boží úradek a další už slyší tlukot kopyt, chiliasticky očekávaje zjevení čtyř jezdců.

Neplaším. Dobře se pamatuji na teplé zimy druhé poloviny osmdesátých let, na konci mého dětství. Zvláště na onu blátivou ve třetím ročníku gymnázia, kdy jsme lednový lyžařský výcvik zasvětili pěším pochůzkám rozbředlými cestami pod Žalým a se spolužákem Zajícem vášnivě debatovali o beznadějné politické situaci. Stejný byl i leden o dva roky později, kdy jsme věrni závazku z loňska dorazili do krušnohorské chaty v obci Háj, snažíce se udržet naši třídu i po maturitě - sešli jsme se ovšem bez lyží a v počtu čtyř osob. Jistě, kdo by kromě chronických nostalgiků myslel pár týdnů po revoluci, uprostřed vší té euforie z nečekaného dějinného zvratu, na třídní sraz u rozmoklého Klínovce bez špetky sněhu?

Ovšem tehdy i jindy si to příroda vynahradila v únoru a březnu, kdy se střechy chalup nakonec prohnuly těžkým, změklým firnem, hněteným prsty předjarního slunka; kdy jsem posledního dubna přešel na běžkách Krkonoše tam a zpět, abych pak večer při pálení čarodějnic odpadl po dvou pivech a jedné zelené, způsobiv nemalé veselí mezi místními hasiči (ty Pražáci houno vydržej); kdy se úhrn srážek nakonec vyrovnal, tání přeplnilo říční koryta a kalná voda zalila údolní nivy - narozdíl od letoška, kdy sníh prostě nenapadl (těch pár centimetrů se nepočítá).

Bude sucho, bude neúroda, znějí varovné hlasy a zřejmě mají pravdu. Nu což, subvencovaní zemědělci to nakonec ustojí a i kdyby neustáli, hladomor nás nečeká. A co náš biorytmus, fyziologické pochody nastavené na střídání ročních období? Poradí si s tím? Ale ovšem, člověk je ohebný, kdekdo střídá klimatická pásma jako ponožky, a nic. Jenže co duše? Jak se ta vyrovná se zimou-nezimou? Vždyť duše Středoevropana stejně jako půda potřebuje vymrznout, aby se omlazena s jarem zazelenala.

Jednou se mi poštěstilo ocitnout se uprostřed zimy v tropech, brouzdat se bílým pískem pod palmami a se zuby zakousnutými do šnorchlu pozorovat barevnou mořskou havěť mezi korály. Bylo to snové a divné a rozhodilo mě to - od té doby vím, že v zimě má člověk žít zimu a v létě léto. Alespoň já to tak mám a už ze zimy nedezertuji, byť je sebetřeskutější, přijímám ji pokorně a pouštím si ji k tělu se vším všudy, jsem s ní od začátku až do konce. Tedy je-li.

Letos se na mě vykašlala. Do poslední chvíle jsem nad meteorologickými prognózami ohrnoval nos a myslel si své: tohle už tu bylo, však ono ještě přituhne, uvidíte, vy malověrní, ještě se poperete se závějemi. U vrat mám dosud opřené hrablo a v předsíni zakopávám o sjezdovky, ale nevěřím už ani já. Prostě smůla a definitivní utrum, meteorologové se tentokrát nemýlili a vyzráli na to fajnšmekři, kteří vyrazili za lyžovačkou do Alp.

O sto šest kvetou podléšky, jívy a petrklíče, děti si užívají jarních prázdnin, jejichž označení letos poprvé není zavádějící, jaro napochodovalo v plné polní a zima se nebránila, protože nebyla. Jenže jak se z jara radovat, nebyla-li? Jaro jen tak je nezasloužené - jako milování bez svádění, jako nasycení bez hladu, jako den bez noci. Narušený koloběh a mělký spánek. Rok bez zimy je anomálie, jež zanechá vyschlou zem a vyschlou duši.

Nezoufám, tak zlé to zas není. Zoufat budu, až jednou nepřijde jaro.