Naše kočky se shodly, že na mě má Walter Laqueur neblahý vliv. Abyste rozuměli: překládám si pro potěšení jeho vzpomínky a jaksi mě to nutí přemýšlet trochu jako on. To se překladatelům občas stává. Překladatel, abyste rozuměli, má svého autora milovat a ctít – tedy pokud to jde, setkala jsem se ve své praxi už i s tím, že jsem se s autorem (byla to autorka) neshodla, a kudy jsem chodila, tudy jsem tím své přátele a známé otravovala. Tohle ovšem není ten případ.

Laqueur se ve svých úvahách o minulosti s gustem zabývá tím, zda se opravdu muselo stát, co se stalo, a právě teď tak uvažuje o nástupu nacismu. A popisuje, co by se bylo muselo stát, aby se nestalo, co se stalo. Kontrafaktuální historie je celkem oblíbená zábava a mám ji ráda: aby mohl historik popsat, co by bylo, kdyby nebylo, co bylo, musí především popsat, co reálně bylo. A mne to nutí k přemýšlení o tom, co reálně je tady a teď.

Tak v sobotu budou volby, které ovšem v mém obvodě nebudou. S vlažným zájmem sleduji, co se o nich píše a říká a laqueurovsky uvažuji, jestli je napumpovávaný strach z uprchlíků (máme jich v Česku dvanáct) jen běžný výstřelek, nebo zda jde o nějaký trend, který bude mít posléze nečekané účinky. Laqueur píše: „Kdyby se byli v roce 1900 odborníci zeptali na evropskou zemi, v níž byl antisemitismus nejnebezpečnější, jaká by byla odpověď? Rusko, Polsko, Rumunsko, možná Francie, ale určitě ne Německo... Po roce 1933 vládla ve školách, v médiích a ve stranických organizacích masivní antisemitská indoktrinace. Nemyslím však, že se antisemitismus kdykoli stal ústředním ideologickým problémem, to jen v malé skupince lidí, jako byl Julius Streicher, redaktor týdeníku Stürmer, který se zabýval jen nemnoha jinými záležitostmi. A přesto měl Hitler při vyvražďování evropských Židů aktivní pomoc tisíců lidí a pasivní podporu mnoha milionů.“ A já si dodávám: Když se z dnešního odstupu seznámíme s tím, čím podle nacistů Židé Německu škodili, jsou to absurdní urážky a nesmysly. A to prosím v Německu nemálo Židů žilo, lidé je mohli na vlastní oči vidět a poznat, co dělají či nedělají...

Další absurditou je, že ačkoli podle Facebooku kdekdo nadává na poměry, chodí k volbám jen pramálo lidí. Moc tomu nerozumím: když se mi něco nelíbí, snažím se to snad změnit, nebo ne? Nebo je lepší zapškle nadávat a předstírat, že v mé zemi rozhodují jakési vyšší síly, na které našinec nemá vliv? Jistě, patřím ke skupině, která není dost rozsáhlá, aby rozhodovala o tom, jak to v Česku bude chodit, a vlastně bych o tom rozhodovat nechtěla, ani kdybych mohla. Docela bych se spokojila s tím, kdybych mohla ovlivnit aspoň to, co mě pálí nejvíc, tedy přesněji řečeno, kdybych mohla přispět k volbě takových zastupitelů, kteří by to mohli ovlivnit tak, jak by se mi líbilo. Ale i v tom jsem, zdá se mi, v menšině. Že by ty kočky měly pravdu? Že se mám starat jen o jejich žrádlo?

LN, 7.10.2016