Viděla jsem v pondělí na televizní obrazovce kladení věnců u rozhlasu a zarazilo mě to. Proč tam kladou věnce vojáci, když armáda 21. srpna seděla v kasárnách? V hospodě k tomu kdosi škodolibě poznamenal, že asi proto, aby česká armáda k něčemu byla, ale utřeli jsme ho: tak špatné to s našimi vojáky opravdu není. I ten můj údiv byl dost hloupý, vojáci přece nerozhodují o tom, kdy vytáhnou do boje. O československých politicích z oku 1968 si myslím svoje už dávno – když přijel Alexandr Dubček z Moskvy a měl v rozhlase projev, při němž se bezmála rozplakal, necítila jsem lítost, ale vztek.

Těmi, kdo by měl být 21. srpna připomínán, jsou obyčejní lidé. Ti vyšli do ulic, ti polepili města obrázky – a nepodepsali žádné tajné moskevské protokoly. Ta heroická mamutí demonstrace trvala několik dnů a bylo těžké si ji nepřipomínat v dusných dnech normalizace. Nutno říci, že řada politiků také výročí vpádu spojeneckých armád do Československa v tomto smyslu připomíná, a budiž jim vzdána čest.

Neslyšela jsem ale letos žádnou zmínku o 21. srpnu 1969, kdy se ještě neznormalizovaní lidé do ulic vrátili – a jejich demonstrace krutě potlačili českoslovenští policisté, vojáci a militarizovaná složka KSČ, Lidové milice. A tentýž Dubček, jehož jméno demonstranti naivně skandovali, podepsal mimořádné zákonné opatření, na jehož základě mohl být mimo jiné občan vězněn bez soudu a rozhodnutí prokurátora dlouhé tři týdny. Jak si měli ti lidé připadat?

Výročí, které se u nás připomíná méně než 21. srpen, je o dva dny později: 23. srpna 1939 byl uzavřen ohavný pakt Molotov–Ribbentrop. Byla to vlastně spojenecká smlouva dvou paranoidních a nelidských diktátorů, Hitlera a Stalina. Pár dnů poté začala druhá světová válka – ne však pro Sovětský svaz. Dnešní Rusko nechce nic slyšet o tom, že SSSR svým vpádem do Polska pomáhal tuto válku rozpoutat. Ne, my nic, válka přece začala, až když nás v roce 1941 přepadli nacisté!

Ve stínu druhé světové války zůstali i ti, které pakt Molotov-Ribbentrop postihl v západní Evropě: zástupy komunistických odpůrců nacistů, mezi nimiž bylo mnoho lidí, kteří na vlastní kůži zakusili nacistické věznice... Těm Kominterna a její krycí organizace zavelely ze dne na den změnit linii, nepřítelem už nebyli nacisté jako dosud, ale západní imperialismus. Jak si ti lidé měli připadat? Co mohli cítit? Dopodrobna to líčí Arthur Koestler v krásné knize Neviditelné písmo a je to hodně smutný příběh.

Ale i 23. srpen má pozitivní stránku: v den padesátého výročí paktu Molotov–Ribbentrop vytvořily dva miliony občanů pobaltských (tehdy ještě pořád sovětských) republik, které si SSSR přivlastnil na základě ničemného paktu, lidský řetěz od Vilniusu až po Talin. Sovětská komunistická strana zareagovala příznačně řečmi o „nacionalistické hysterii“. Dopadlo to však, jak víme, dobře.

LN, 25.8.2017