Absolvovala jsem bezprostředně po odjezdu čínského prezidenta debatu o „hnědnutí“ střední Evropy, ale řeč pochopitelně – asi jako všude v těch dnech – přišla i na zmíněnou návštěvu. Jeden z mých spolubesedníků řekl, že tak mohutná bezpečnostní opatření ještě neviděl. Musela jsem opáčit, že já ano, protože jsem starší. Představa, že tibetská vlajka obnáší bezpečnostní riziko, přesahuje všechno, co o bezpečnostních rizicích vím. Navíc jsem přesvědčena, že policisté, kteří zvonili u dveří a požadovali odstranění tibetské vlajky v oknech, používali pojem „bezpečnostní riziko“ jako záminku: ve skutečnosti šlo o to, aby nebylo uraženo oko čínského prezidenta, kdyby náhodou na symbolu Tibetu spočinulo. Nemyslím, že by české policii něco takového příslušelo či slušelo.
Nejvíc na mne ale zapůsobily skupiny Číňanů, kteří se slétli svému prezidentovi na uvítanou. Takové švitořivé skupiny – byť větší, jenže tolik Číňanů u nás asi nežije – vyzbrojené příslušnými vlaječkami a mávátky jsme přece vídali na různých komunistických oslavách, dokonce z nich vyzařovala podobná uniformita a také se tvářily podobně spontánně. Vlastně ani není divu, byla to přece svým způsobem komunistická oslava, poněvadž čínský prezident je zároveň prvním tajemníkem komunistické strany. Nenacházíme se ovšem v Číně, takže to na první pohled organizované nadšení působilo poněkud nepřirozeně; bylo mi to celé spíš k smíchu, než že bych měla vztek. Skanzeny jsou ostatně oblíbenými místy, kam se chodíme seznamovat s něčím, co bylo a už není.
Docela by mě zajímalo, jestli v San Francisku vyrazí příslušníci tamní české komunity halasně vítat českého premiéra Sobotku, až tam dorazí, a zasněně jsem si představovala stovky českých vlaječek a možná i skývy chleba se solí před branami hollywoodských ateliérů. „Zbláznila ses?“ zeptala se mě líně naše kočka Chaluha. „Ale ne,“ odpověděla jsem jí, „je to nesmysl, já vím, ale určitě by to bylo v novinách a v televizi, a o Česku se tam moc nepíše.“ „Tobě ty Číňani vaděj?“ rejpala Chaluha dál. Nikoli, Číňané mi nevadí. Nevadí mi ani bezpečnostní opatření. Ale vadí mi, když „někdo“ nahlásí, že bude demonstrovat během tří dnů na osmdesáti místech v Praze, takže si ta místa vyhradí pro sebe, a pak tam samozřejmě nikdo nedemonstruje. Proč by taky, když se tam čínský prezident nechystá? Vadí mi, když mluvčí českého prezidenta hovoří či píše o lidech upozorňujících na nesvobodu Tibetu jako o „fašistických bojůvkách“. Vadí mi celý ten podlézavý cirkus, určený nakonec leda k větší slávě českého prezidenta Miloše Zemana, který pevně doufá, že mu komunistická Čína splní dávný sen a vybuduje nebo spoluvybuduje kanál Dunaj–Odra–Labe, neboť si o tom megalomanském projektu nemyslím pranic dobrého. A ještě víc mi vadí, když Miloš Zeman zpochybňuje naše mezinárodní svazky a závazky, ačkoli podle ústavy rozhodně není tvůrcem české zahraniční politiky.
LN, 1.4.2016