Někomu by se to mohlo v diskusích mezi Putinem, Babišem, Zemanem a Trumpem zdát neprosto bezvýznamné, až nicotné. To je ovšem otázka hodnot, které vyznáváme.

Bydlíme v domě, který je spojen s vedlejším domem poměrně širokým průchodem. V něm se asi před osmi lety usídlil kos. Proč vím, že se tak stalo před osmi lety? Tehdy jsem ho viděl poprvé, a když se objevil v druhém roce znovu, nevěřil jsem, že je to tentýž kos. Až moje žena mi vysvětlila, že se zřejmě jedná o kosa městského, jemuž mikroklima města dovoluje přezimovat. A že je to ten „náš“ kos, kterého jsme poznali loni, protože takoví kosové se běžně dožívají dvaceti let a dokonce vlivem městského osvětlení vyspívají sexuálně dříve než jejich sestřenice a bratranci na venkově. Od té doby říkám tomu našemu kosovi Pepo a jsem přesvědčen, že je to stále on. Dokonce si někdy myslím, že na to pojmenování slyší.

Před pár dny, když zrovna uhodily ty strašné mrazy, se moje žena pozdě večer vrátila z procházky s naším psíkem Beníkem. A sdělila mi, že kousek od nás u vchodu do jednoho obchodu sedí velice zkřehlý Pepa. Ani se prý nehýbe. A že má obavy, aby do rána nezmrzl. Spolkl jsem argument o tom, že se má jistě kam schovat, a poslušně jsem se oblékl, vzal deku a byl jsem rozhodnut Pepu do ní odchytit a přenést ho do tepla. Mezitím žena zburcovala sousedku, která chová ptáky, a zeptala se jí, zda nemá náhodou nějakou volnou klec. Měla. Takže čekaly, až přinesu Pepu, s tím, že by mohl mrazivou noc přečkat u nás v teplé chodbě.

Jenže Pepa mé úmysly odhadl dříve, než jsem se k němu přiblížil. Holt městský kos. Uskočil a po několika mých pokusech odchytit ho do deky se schoval pod zaparkovaná auta. Vrátil jsem se s tím, že Pepa je svobodný a svobodným hodlá zůstat. Žena a sousedka o tom nebyly zcela přesvědčeny, avšak uznaly, že nejsem žádný lovec kosů. Ještě jsem dodal, že každý den mají (nejen kosi) všichni ptáčkové z okolí dost potravy v našich dvou krmítkách.

Druhý den jsem se dozvěděl neuvěřitelné. Naše sousedka se po mém neúspěšném odchytu pustila na internetu do studia života městských kosů. Přečetla si, že takový kos může po přestálé velmi mrazivé noci ztratit až dvacet procent své váhy, což mu do dalšího dne moc radosti nepřidá. Tak se někdy kolem půlnoci oblékla, vzala různé možné ptačí laskominy a položila je na místo, kde jsem se snažil Pepu odchytit. Jestli zrovna on byl příjemcem té potravy, to se říci nedá. Ale vím jen tolik, že druhý den ráno, když jsem pro změnu zase já šel na procházku s naším psíkem Beníkem, Pepa seděl v průjezdu a polétával kolem nás, jako by chtěl říci: Vidíte, já přežil.

Byl to on, to vím zcela jistě, protože ho za těch osm let již poznám. Je totiž černý a má oranžově žlutý zobák. A tak si myslím, že v naší hektické době jde také tak trochu i o kosy, byť se nedostávají na přední stránky novin. Pokouším se tedy Pepu propašovat alespoň sem. Jak vidíte, podařilo se.