Chtěla jsem jít ve středu brzo spát, ráno vstát časně, jít se projít v době, kdy ještě není vedro, a napsat fejeton o jedné daleké zemi ve Střední Asii. Jenže člověk míní... a pak si nerozvážně udělá čáru přes rozpočet. Připravila jsem si k posteli knížku Tomáše Vilímka, která se jmenuje Solidarita napříč hranicemi a má podtitul Opozice v ČSSR a NDR po roce 1968. Myslela jsem si, že ji prolistuju a sem tam něco přečtu – vznešeně se tomu říká „zběžně se seznámit“. Pak o knížce někdy něco napíšu, říkala jsem si – od chvíle, kdy jsem se na webové stránce jisté instituce dočetla, že v létě 1989 „občané SRN nasedli do svých wartburgů a trabantů vyrazili za svobodou do Prahy a Budapešti“, mám totiž pocit, že se tady toho o NDR asi už moc neví. Když takovou pitomost mohou napsat odborníci, co chudák veřejnost?

Zalehla jsem do postele, otevřela knížku a zjistila, že začíná stručnými dějinami opozice v NDR. Nebylo nijak pozdě, i začala jsem číst. Typologii protirežimního jednání jsem vynechala, nejsem vědec, ale pak už jsem se nemohla odtrhnout. Jak by taky: líčení toho, proč vlastně opozice v obou zemích, které měly mnoho společného, existovala, proč ti lidé vystupovali proti režimu a jak to prožívali, mě nesmírně zaujalo. Mohla jsem to docela dobře poměřit s vlastními vzpomínkami. Text je náramně doplňoval – na část společných prohlášení a projevů vzájemné solidarity jsem už zapomněla, část jsem, podezírám se, nikdy ani neznala. A jak kontakty československé a enderácké opozice vnímaly StB a Stasi, o tom jsem samozřejmě v příslušné době neměla ani tušení. Vlastně jsem ho neměla až do včerejška.

Četla jsem a četla, a než se mi začaly klížit oči, byly čtyři ráno, venku hlaholila ranní ptáčata a já bych je byla nejradši nakopla. Sebe taky: nemám snad rozum? Nemůžu jít spát dřív?

Pak jsem se pokusila svůj vztek přenést jinam: nemohl to autor napsat nudněji? Mohl, nebyl by přece první, spousta studií týkajících se nedávných dějin je nudná k ukousání. Pak jsem ale usoudila, že to není moc dobrá výčitka a že ráno moudřejší večera.

Probudila jsem se s mírně provinilým pocitem: jednak bylo pozdě a jednak bylo jasné, že svůj fejeton o pohnutém dění ve středoasijské zemi nenapíšu. Navíc mi vzadu v hlavě pořád strašily problémy Ústavu pro studium totalitních režimů, jako každé ráno v posledních víc než třech měsících. Tentokrát nějaká připitomělá diskuse o tom, že akademičtí historici a archiváři chtějí archivy uchovat pro sebe, nepřejí je veřejnosti, a chtějí naopak předžvýkávat, co v nich vyčetli – a pak obalamuceným nebožákům bez přístupu k archivům nakukat, co si mají myslet. Ale archivy jsou přece v Česku i v Německu otevřené zákonem! Takový argument je nesmyslný!

Podívala jsem se na knížku vedle postele: každý si přece může do archivů dojít (nebo dojet, ale musí umět německy) a přesvědčit se, jestli pan Vilímek cituje opravdu to, co je v nich napsáno. A přestalo mi být líto, že jsem vstala tak pozdě. O Kyrgyzstánu napíšu prostě jindy.

LN, 2.7.2010