Dnes si budeme připíjet a budeme se veselit a zítřkem skončí období v roce, kdy pracovní úsilí hodně zvolní, ba namnoze se přiblíží nule. Snad vybude chvilka na bilancování a úvahy a plánování do roku příštího, ještě lépe do příštích let.

S bilancováním jsem začal už o něco dříve. Nabral jsem do auta stopaře, trochu to z něho táhlo, jako ze závodčího, který eskortoval Švejka do Písku a v jeho dechu pak byl obsažen rum, kontušovka, slivovice, čert, třešňovka, višňovka, ořechovka a vanilková. Když pak vystupoval, dal najevo, že mě poznal. Popřál jsem mu hezký nový rok. Trochu zaváhal a pak řekl:

"Je to pravda, že se o vás říká, že jste český Dänniken?"

Tak tomu jsem se opravdu zasmál. Jestli je mi někdo cizí a vzdálený, tak Erich von Dänniken, a jestli je mi něco proti srsti, tak jeho učení. Kdysi mě pozvali na rozhlasovou besedu, bylo to v Banské Bystrici. U mikrofonu byl redaktor a ještě jeden mladý muž, taky pozvaný, aby besedoval. Přišla řeč na létající talíře a zelené mužíky a ukázalo se, že ten mladý muž je doslova zuřivý ufofil. Já dal najevo totální skepsi jak vůči fenomenu UFO, tak vůči zeleným mužíkům.

Následoval údiv.

"Jak to?" ptal se redaktor. "Vy přece o létajících talířích a mimozemšťanech píšete!"

"To jo," odpověděl jsem, "protože píšu sci-fi. Ale to jsou příběhy psané pro zábavu a v lepším případě jako podnět k přemýšlení, ale nikdy jsem to neprezentoval jako pravdu pravdoucí!"

Což je přesně to, co Erich von Dänniken dělá. Nicméně mi osobně jeho existence nevadí a rozhodně k němu nemám tak hněvivý vztah jako třeba můj vzácný přítel Jiří Grygar, ten nelibě nese, že na světě je stokrát víc astrologů než astronomů (možná tisíckrát víc) a že společnost alokuje na pavědu nesrovnatelně víc peněz než na vědu. Nicméně mi přece jen hlodalo v hlavě, jak ten člověk přišel na to, že bych měl být český Dänniken. Jistě to bylo ve spojení s literárním žánrem, kterému se třicet let věnuji. Jenže my scifisté mezi sebe Dännikena a autory jemu podobné (a že jich panečku je!) nebereme právě z toho důvodu, který jsem vysvětloval v banskobystrickém rozhlase.

Ono je to asi tím, že se množina scifistů a množina pseudovědeckých mašíblů někde za horizontem protíná v oblasti fantazie či výmyslu a tak nějak že to vzniklo.

Byla to pro mě jistě pocta. Zároveň je to ale zvláštní. V naší zemi vyjde knižně rok co rok plus minus pět set titulů fantastické literatury, původu domácího i zahraničního. Vychází světová klasika žánru i novinky. Jděte do knihkupectví a najdete v oddělení sci-fiplejádu nejskvělejších jmen.

V tom je ta potíž. Ten dobrý muž si vzpomněl na Dännikena, protože tohoto autora protlačil do tisku ještě za normalizace Ludvík Souček. Vyčníval ze šedi a utkvěl v povědomí. Ve řvavé mnohosti současné produkce mizí autority. Jedna květina na poušti je nápadná, květina na rozkvetlé louce se ztrácí.

A co z toho? Nic špatného. Louka je mnohem lepší než poušť. Dänniken plácá nesmysly. Ale stejně jako vám i jemu připiju dnes večer na zdraví.

LN, 31.12.2012