V Praze na Výstavišti v Holešovicích, docela vzadu, v odlehlé, skoro vybydlené, neudržované a po všech stránkách odpuzující části, hned za napůl vyhořelým Průmyslovým palácem je v Křižíkově pavilonu B a C výstava Gate to Space čili Brána do vesmíru. Mimo jiné tu mají i exponát připomínající kosmickou stanici Mir. Vypadá jak kulatá tramvaj, vejdete dovnitř, pobudete, rozhlédnete se, a najednou vám je nějak divně. Ohlédl jsem se po vnučce, na výstavu jsem se vypravil pod výchovnou záminkou. Netvářila se nijak kysele. Ohlédl jsem se ke vchodu do té věci, měl jsme pocit, že se to s námi kývá. Nekývalo se to.

Vysvětlení je prosté. Mají tam mírně nakloněnou podlahu. Vejdete a nevšimnete si toho. Všechno je normální, co má být svislé, je svislé, vodorovné linie jsou vodorovné. Jenom ta podlaha je malounko šikmo.

Bavil jsem se pak o tom s několika lidmi, kteří se také byli na výstavě podívat. Některým bylo doslova špatně a že prý to tam s někým dokonce seklo.

Takže to malé naklonění, okem sotva patrné vyšinutí z normálu je generátor blbé nálady.

Ono to platí také obecně. Rozhlédnete se a všechno je normální. Jsou tu instituce, ty fungují a starají se o chod státu. Máme moc zákonodárnou i výkonnou i soudní, máme to či ono, nad ústřední budovou země vlaje slavnostní vlajka, řeky tečou správným směrem, jenom něco je nějak šikmo a je z toho blbě. Kdyby to bylo hodně šikmo, asi bychom něco dělali, pobíhali, rozčilovali se a spojili ruce dohromady k nápravě. Ale ono je to okem skoro nepostřehnutelné.

Je dobře, že v té kabině Mir to na vnučku Dominiku nepůsobilo. Aspoň neměla blbou náladu a s radostí pošimrala prstíkem kámen dovezený z Měsíce. Mně bylo všelijak, i tesklivo, když jsem se díval na maketu prvního Sputniku a na kabinu Mercury a lunární Rover. Ten jsme před lety pozorovali v přímém televizním přenosu, jak jezdí po Měsíci. Že to ale uteklo, ta doba, kdy se lidé snažili dosáhnout Nové hranice!

Výstavy ale nejsou kvůli tomu, aby popouzely k hlubokomyslným úvahám. Jsou tam kvůli exponátům. Nejvíc mě zaujala řídící jednotka z německé rakety V2. Je velká jak váleček na nudle a funguje, jak jsem to pochopil, asi jako řídící motorek z automatické pračky. Něco se uvnitř točí, a maličké pracičky zapínají a vypínají zapínače a vypínače. Děla to cvaky cvak, zahni vlevo, zahni vpravo, klesej, pod námi Londýn, vybouchni, bum.

Takový je to chytrý váleček, v malé vitrině, docela zastrčený, snadné je si ho nevšimnout. Zato si všimnete makety americké kosmické lodi Orion. Ta je obrovská a má vozit kosmonauty na Měsíc a na Mars. Moc bych si přál, aby si Dominika vzpomínku na ni uchovala a vzpomněla si na ni, až se jednou na Mars poletí. Ale asi si spíš vzpomene, jak bylo dědečkovi špatně v té legrační věci, která vypadala jako kulatá tramvaj.

LN, 15.6.2015