Dostala jsem předvolání k soudu, za pár dní další – datum soudu se totiž změnilo, protože jeden z advokátů v den původního hlavního líčení nemohl. Soudit neměli mne, ale tři bývalé estébáky, kteří se měli zodpovídat z toho, že v rámci ohavné „akce Asanace“ pronásledovali a mnohdy týrali disidenty, aby je přiměli emigrovat z Československa, tentokrát šlo o Ivanku, která se tehdy jmenovala Hyblerová.

Marně jsem vzpomínala, na co se mne tehdy při svědeckém výslechu vlastně ptali. Vypovídala jsem k akci Asanace mnohokrát, všechny ty výpovědi už se mi pletou dohromady. Příběh sám ne: bylo to kruté období, na které se nejspíš zapomenout nedá. Večer před soudem jsem se ale pro jistotu podívala do tehdejších sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Ne proto, abych si v paměti osvěžila, jak to bylo, ale kdy to bylo. V roce 1981.

Soudní jednání jsem proseděla na lavici na chodbě: svědkům kdovíproč není přáno vyslechnout obžalobu ani sledovat hlavní líčení v soudní síni. Vlastně je to asi kvůli tomu, aby neslyšeli, co vypovídají ostatní, a nedali se tím ovlivnit. Tentokrát bych rozhodně žádné výpovědi neslyšela, poněvadž na ně nedošlo: advokát jednoho z obžalovaných vznesl námitku podjatosti, takže soud byl odročen.

Tu hodinu jsem strávila na lavici na chodbě koukáním do čtečky, ale na knížku jsem se nedokázala soustředit, přemýšlela jsem o tom, kde vlastně jsem, proč tam jsem, ale hlavně, kdy tam jsem. Od inkriminovaného činu uplynulo div ne čtyřicet let. Od krachu komunistického režimu skoro třicet let. Spravedlnost se v tomto případě opravdu hodně loudá…

Neuvažovala jsem o tom, zda má tak pozdní výkon spravedlnosti smysl: dodnes občas vytáhnou k soudu nějakého přestárlého nacistu, tak proč ne estébáka? Je v pořádku, aby společnost prostřednictvím soudnictví vyjádřila, že jsou některé věci nepřípustné. Je sice zvláštní, že se případy zdokumentované jak sděleními Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, tak archivními úředními spisy projednávají až po tolika letech, ale stává se to.

Ještě podstatně zvláštnější ale je, že lidé, kteří sedí na lavici obžalovaných, ani po třiceti svobodných letech nedokázali pochopit, že to, co dělali, se ve slušné společnosti nedělá. Asi by se na ně většina lidí dívala jinak, kdyby dokázali před soudem říci, že je dnes mrzí, co tenkrát dělali, že k tomu měli rozkaz a prostě poslechli. Zatím jsem se s tím nesetkala a představa, že to, co se dělo v průběhu akce Asanace, ještě dneska někdo pokládá za správné, nebo dokonce za nutné, mě dost děsí. Vím, musím brát v úvahu, že se ti obžalovaní prostě bojí trestu, ale stejně – vždyť to vypadá, jako by někdejší estébáci jednali dnes stejně, kdyby k tomu měli příležitost. To si mám myslet, že jsou to nelidské zrůdy bez svědomí? Že by dodnes hájili komunistickou moc, která naši společnost tak zdevastovala? Někde jsme asi něco zanedbali…

LN, 21.6.2019